menu
zpět Zpět

Člověk to musí stokrát pokazit, než se to jednou povede / Honza

16. 9. 2026
Ahoj, jmenuji se Honza. Když mi bylo 18 let, prodělal jsem locked-in syndrom neboli závažnou mrtvici celého těla. Jsem vyučený elektrikář a baví mě chytat ryby a posilovat. Rád vařím, zkouším nové věci a sportuji.

Příběh mé mrtvice začal před dvěma lety, konkrétně 16. 11. 2024. Den předtím jsem byl s kamarády. Celou noc jsme spolu koukali na boxerský zápas a pak se vraceli domů až ráno. Už v noci mi bylo špatně. Zvracel jsem, ale nevěnoval jsem tomu moc pozornosti. Domů jsem přišel v sedm ráno, hned jsem šel spát a probudil se až ve tři odpoledne.

Bylo to zvláštní – nemohl jsem mluvit, nemohl jsem se hnout. Hned mě však napadlo, že takhle může vypadat třeba spánková paralýza, takže jsem chtěl jít hned zase spát. V tenhle moment se však stalo něco, co jsem nečekal a co mi nakonec možná zachránilo život. Sestra ke mně přišla a začala mi z legrace třást peřinou, jenže já jsem nereagoval zvukem ani pohybem. Naštěstí to sestru znepokojilo, volala mámě a ta jí poradila přivolat sanitku.

Pamatuju si cestu sanitkou a to, že mě převezli na jednotku intenzivní péče. Hned mi dávali EpiPen. Mysleli si, že to mám z kratomu nebo že jsem prostě zfetovaný. Brzy mi byl diagnostikován zápal plic (tracheostomie) a spolu s ním LIS (locked-in syndrom neboli vzácný syndrom uzamčení, v němž je člověk při vědomí, ale nemůže ovládat své tělo), jenže nešlo jen o to. Byla to mrtvice. Od prvních příznaků do chvíle, kdy se začala řešit skutečná příčina, přitom uplynulo zhruba patnáct hodin.

Po týdnu, v němž se nic moc nedělo, mě převezli na JIP v jiné nemocnici. Nikdo si nebyl jistý, co se mnou dělat. Chtěli mě poslat na ARO, ale nakonec jsem skončil na takzvané NIP (následná intenzivní péče). Tam se mi sice snažili pomoct a byli velmi laskaví, ale já jsem se stále nemohl pohnout a promluvit.

Bylo to frustrující. Občas mi třeba spadla noha z lůžka a mohlo trvat hodinu, než si toho někdo všiml a přišel mi pomoct. Neměl jsem jak zavolat o pomoc, tak jsem třeba půl hodiny koukal na vypnutou televizi, než mi ji někdo zapnul. Pokaždé, když mě otáčeli, měl jsem silné vertigo. Dostával jsem umělou stravu, zavedli mi hadičky na odvod moči a měl jsem pořád v ústech jakousi houbičku s tekutinou, kterou jsem měl přijímat.

Když jsem se od té příhody poprvé viděl v zrcadle, začal jsem strašně brečet. Komunikoval jsem očima prostřednictvím digitálního zařízení, lišta sledovala moje oči a umožňovala mi se vyjádřit. Posazovat a zvedat mě museli tři lidé. Když už jsem se mohl trochu hýbat, neušel jsem víc než pár metrů. Později mě přemístili na rehabilitační oddělení, kde jsem každý den cvičil a snažil se hýbat. Mám z toho období i hezké vzpomínky, ale ty náročné se bohužel pamatují lépe.


Když jsem pak začínal s logopedií, neuměl jsem ani vypláznout jazyk nebo říct písmeno A. Všechno se ale naštěstí pomalu zlepšovalo. Byl jsem přeložen do Hrabyně, čímž započalo moje cestování po rehabilitacích. V nich mě postupně naučili znovu se postavit nebo si přesednout. Byl jsem tam ale dlouhých pět měsíců, takže jsem brzy fakt chtěl zpátky domů.

První dny doma byly strašně náročné. Bydlíme ve druhém patře bez výtahu, takže mě i cesta do bytu stála mnoho námahy a času. Bylo potřeba zařídit strašně moc věcí, ale nakonec se to zvládlo. Dodnes se rehabilitaci věnuju denně dvě až čtyři hodiny a snad ještě letos mě čekají lázně (tenhle příběh ostatně taky píšu z lázní, ale jiných).


Myšlenka v jedné větě, kterou bys chtěla všem vzkázat?

Všem, kdo mají mrtvici, bych poradil, ať se nevzdávají. Člověk to holt musí někdy udělat stokrát špatně, aby to pak jednou udělal výborně.