6 Zásad, jak se připravuji na rozhovor
Prošla jsem už spoustu rozhovorů o mém příběhu a životě s handicapem a ještě mě jich spousta doufám čeká, což je jenom dobře, protože svět nepotřebuje další holky a kluky s handicapem. Právě rozhovory jsou jedna z důležitých součástí osvěty o mrtvici pro veřejnost. Není to pro mě ale nikdy snadné, před každým rozhovorem se musím pořádně připravit. Platí u mě 6 zásad, které když nesplním, tak stojí rozhovor za prd.
Pojďme si to společně projít a zároveň aby jste si to lépe představili, dám vám jako příklad rozhovor s paní Drtinovou v DVTV, kde jsem byla minulý rok. A na konci vás čeká překvapení!
1. Strávím alespoň půlku dne opakováním mého příběhu a život po tom den předtím. Vypíšu si hlavní body z mého příběhu, který bych neměla vynechat.
- Mrtvici jsem dostala ve dvaceti.
- Jaký jsou typický příznaky mrtvice - vyjmenovat je a zmínit metodu FAST.
- Co zapříčinila neznalost okolí - nedokázali rozpoznat příznaky mrtvice a/nebo si je nespojili s mým nízkým věkem.
- Čas - jela jsem na sál až po 9 hodinách. (Přitom do 4,5 hodin od začátku mrvice, můžete člověka zachránit bez následných handicapů.)
2. Dobře vyspaná je základ všechno. To znamená, že alespoň čtyři hodiny před spaním a víc se snažím mít už všechno připravené a nestresovat. Většinou dělám domácí práce nebo koukám na film. Snažím se zaměstat mozek něčím nenáročným. A samozřejmě spát alespoň 8 hodin a víc, i když né vždy se to podaří.
3. Rozmluvím se před samotným vystoupením.
- S lidmi - ráno u snídaně sama nebo se spolubydlící, se spolucestujícím ve vlaku…
- Bez lidí ve městě - nasadím si sluchátka a dělám, že s někým volám.
- Bez lidí kdekoliv - opakuji si nějaké příklady z logopedie, jako třeba: bflmpsvz, bla blu bla blu, vlk smrk vlk smrk, nejkulaťoulinkatější,... To poslední mi moc nejde. 😀
4. Myslím na krátké výstižné věty, které jsou častokrát víc přínosné, než když něco rozvedu a zamotám se v tom - v tom jsem opravdu mistryně. 😀
5. Představuji si, že sedím v hospodě a jsem s moderátorem jen tak na pivě. Snažím se takhle nemyslet na lidi okolo, nebo že rozhovor uvidí spousta diváků.
6. … a hlavně se z toho nepos**t.
- Když to je hodně špatný - za chvíli se na to zapomene a aspoň si z toho vezmu ponaučení, na čem zapracovat.
- Když se mi něco nepovede nebo udělám trapas - beru to s humorem a říkám si, že jsem přece holka s handicapem.
- Když se mi rozhovor povede - mám z toho dobrý pocit a jsem na sebe pyšná. 😊
A na závěr kousek mého povídání s paní Drtinovou z DVTV:
Na konci ukázala fotku z mého instagramu, jak stojím (rok zpátky) na kolečkových bruslích. Píšu tam, že mě předbíhají i běžci, protože handicapovaná noha nejde dotáhnout. A paní Drtinová se mě ptá, jestli je to už lepší, jestli mě už běžci nepředbíhají po roce. Tak moje odpověď byla, že jsem s bruslením musela skončit, protože můj zadek byl tak dobitý, že už se to nedalo. 😀