Bali

Na Vánoce 2015 jsem od ježíška jsem dostala letenku na Bali. Ježíšek byl štědrý, neboť letenku dostal i táta a ségra. Yes, yes, yes...a za měsíc letíme na tři týdny. První cesta mimo Evropu a k tomu jsme si vybrali tu nejlepší partu, která zná svět, jako svý boty. V naší partě byl Míša Olšiak, který má procestovaný svět křížem krážem, Dita (moje sestřenka a Míšova žena), která měla jako letuška procestovaný svět a jejich kluci Miki a Maxík. A taky vždycky usměvavá Zuzka, Míšova sestra.

A jelikož jsme se vydali na tak velkou cestu do neznáma, přibalila jsem i deník, abych všechno zapisovala. Přeci jenom bude toho hodně, a co si nenapíšu, za chvíli nevím = novákovský syndrom. 😃

0.den - sobota 30.1.2015

Dneska ráno jsme se pořádně sbalili. Odjezd 14:00. Když jsme byli v Křižanově (3 km od domova), volala Maruška, že táta zapomněl brýle. Ještě, že jsme byli teprve v Křižanově. Letiště v Praze jsme však trefili na první pokus. Ještě než nastoupíme do letadla, sníme domácí řízky s láskou dělané. Zkrátka byli jsme typický češi. 😀 Letíme do Istanbulu a tam potkáváme Míšu, Ditu a kluky. Zuzka jela s námi už od začátku.

1.den - Neděle 31.1.2015

Let byl tak dlouhý, že táta začal sledovat anglický film (poz. neumí anglicky). Vtipný bylo to, že tomu celkem i rozumněl a byl smutnej, že nestihl film dokoukat. Ono se tam teda moc nemluvilo. V Kuala Lumpur (přestupní místo v Malajsii) se ubytováváme. Možná by bylo lepší přespat venku, protože po stěnách nám lezli ještěrky a po posteli nějaký brouci, špína a tam prostě nechceš spát. No, to bude ještě zajímavá noc. Když jsme se ubytovali, šli jsme na večeři. Na doporučení Míši, nebo Dity, jsem si dala polévku, typickou malajskou. Těšila jsem se, až ochutnám tu jejich specialitu a hlavně, že se najíme, protože jsme padali hlady. Přinesli mi polévku v malé misce. To se teda moc nenajím, pomyslela jsem si, ale s chutí jsem se dala do toho. Tu jednu polévku jsme jedli alespoň hodinu a vystřídali se téměř všichni z výpravy a stejně jsme to nedojedli. Hecovali jsme se, kdo dá víc lžiček. Kdo si dal tři, byl velký borec. Muselo to být snad nejpálivější jídlo na světě. 🌶 Dobrá zkušenost, ale bříško zůstalo prázdné. 

2.den - Pondělí 1.2.2015

Noc byla podle očekávání. Se Zuzkou jsme se moc nevyspaly, protože jsme bojovaly s mravenci a velkým broukem. A když jsme myslely, že už jsme je vyhnaly, člověk se bál usnout, aby mu něco nevlezlo třeba do pusy. Ale na to jsme si později zvykly, protože to bylo snad každou noc, takže taková rutina exotické země. Ráno vyrážíme na letiště - alespoň se můžeme v letadle prospat. Přiletíme na Bali. To, že se taxik dá pronajmout 3x levněji jsme zjistili, až jsme si jeden pronajali. Ale co, příště budeme chytřejší. Ten nás doveze do přístavu, nasedáme na loď a plujeme na ostrov Lembongan. 

Ubytujeme se v Bunda sedum, to je jako El Bunda z Ženatý se závazky. 😃 To ubytování se z předchozí nocí nedá srovnat. Jeden pokoj = vlastní domeček, čisto, hodně stromů, je to jak v pralese různé sošky chrámky, vyřezaný dveře, postel s nebesy...no prostě dokonalý ráj. 🌱

Hláška dne: Míša říkal, že zhubnul. Táta na to: "Já si taky říkám, že mám menší břicho, když si lehnu."

3.den - Úterý 2.2.2015

Konečne jsme se pořádně vyspali a pořádně jsme se najedli, El Bunda prostě jede. Šli jsme si půjčit motorky (bez helem - ty asi nevedou). Dojeli jsme na Mushroom beach - pláž skoro bez lidí, ocik jak kafe, písek a velký vlny - paráda. Šli jsme na oběd a jídlo bylo za 5 min., ale na pití jsme čekali přes půl hodiny - asi Balijský čas zřejmě. 😀 Pak jsme se vydali ještě na jednu pláž - Dream beach, tam se ovšem nedalo koupat, ta byla jenom na kukandu. Oceán narážel do skal a občas vyšla i nějaká vodní pára. Chodili jsme po zkamenělých řasách - jít bosá, nebo si sednou, to by bylo čirý bláznovství.

Na večer jsme si objednali přímo na pokoj "baby guling" - tradiční jídlo. Zajímavý bylo, jak jsme k tomu jídlu přišli - Míša se domluvil s nějakým místním klukem, ten nasedl na skútr nebo na kolo a za půl hodiny přivezl několik papírových kornoutů s tímhle jídlem, kdo ví odkud. A opět to bylo pálivý jako čert - rýže, škvarky, kousky masa (opékané sele s fazolkama, různými chilly papričkama a kořením). Doporučuji milovníkům pálivého jídla zajet si do Malajsie nebo na Lembongan, protože to v Česku teda rozhodně nemáme. 🌶

Na večer jsme vzali motorky a projeli jsme část ostrova. Viděli jsme spoustu malých ohníčků, kde místní pálili všechny odpadky, toulající se psi a spoustu opic...

4.den - Středa 3.2.2015

Chčije a chčije - tak by se dal nazvat dnešní den. Mě udivuje, jak mají na jednom místě postavený dům a na dvorku úplně největší bordel a mezi tím prase. Zaujaly mě třeba i obchody, kde můžete vstoupit jenom když jste bosí.

5.den - Čtvrtek 4.2.2015

Dnešní den je v podobně šnorchlingu. Viděli jsme nádherný Mantry (něco jako velký rejnoci), ale ten bordel ve kterém plavou, šílený. Když jste se potopili, úplně vás píchají tisíce jehliček do obličeje, aneb mikroplasty. Pak jsem vylezla na loď a čekala na ostatní. Byly docela velký vlny a nejsem sama, komu se udělalo špatně. Čekaly nás ještě dvě místa a já jsem to nevydržela a ublinkla jsem si. Nejkrásnější bylo poslední místo a nutno říct, že to bylo jedno z nejkrásnější korálových útesů na světě. Ovšem některé z nás požahaly medúzy a taky jsme viděli mořského hada. Pak jsme se dozvěděli, že to byl vodnář, nejjedovatější had na světě. Na to, že jsme ho měli na dosah ruky, no...ještě štěstí, že jsme to nevěděli. 

6.den - Pátek 5.2.2015

Naše rodinka vstávala docela brzo - šli jsme si naposledy zaplavat do oceánů. Voda byla jako čaj. Sbalili jsme se a vzhůru zpět na Bali. Když jsme tam přijeli, Kika s Míšou jeli hledat bankomat. Čekali jsme opravdu dlouho, ale když se vrátili, byli jsme opět milionáři. Aby jste si to trošku více představili, tak třeba oběd stál 60 Kč a na jejich to bylo cca. 30 000 RP.

7.den - Sobota 6.2.2015

Včera večer se k nám přidal Jenda s Kim. Takže nás bylo zase o něco víc. Dneska jsme jeli na surfařskou pláž. Po cestě tam položila Kika motorku do bahna, ale nic se nestalo.

Na pláž jsme museli sestoupit cca. 600 schodů, dolů je to dobrý, ale co zpátky... Dole na nás čekal opravdový ráj. Byly velký vlny, svítilo slunícko, pláž bez lidí, šumění oceánu, Míša s klukama postavili přístřešek z bambusu...to bylo asi nejkrásnější místo, co jsem dosud viděla. 

Táta si šel zaplavat a vzal si šnorchl. Jelikož byly velký vlny, strhl ho proud a nemohl se dostat na břeh, to jsme ale nevěděli a lebedili si dál. Po dlouhý době se nakonec dostal na břeh zdrchaný a jenom řekl, že si myslel, že se utopí. Každý jedno tempo zpátky ho odneslo o dvě tempa dál, dál, a dál... Slyšet od táty, že se tam málem utopil, bylo šílený...

Po cestě zpátky měli Míša společně s Ditou a klukama menší nehodu na motorce. Naštěstí jenom odřeniny. Na večer nás čekal chrám Uluwatu. Je to chrám postavený u oceánu na skále. Šli jsme na Kecak = starodávný tanec. 70 mužů zpívalo rituální text, kterým se dostávají do transu, herci měli nádherné tradiční kostýmy a všem se nám to líbilo. Akorát lidi odcházeli už po čtvrthodině, hlavně spousta asiatů dělala hluk a místo aby dávali pozor, čuměli po opici a vykřikovali, takže dost narušovali celý zážitek.

8.den - Neděle 7.2.2015

Dneska měli zajímavou noc táta s Kikou. V noci je navštívil gekon, ale to zjistili až ráno. Hlavně je to celkem strašidelný, když nevíš, co to je a zní to jako když mačkáš gumovou kačenku akorát je to několikrát hlasitější. Ten zvuk vypadá takhle. 

A dnes taky opět přejíždíme, tentokrát do Ubudu. Ubud jevelmi vyhledávané místo pro turisti. Místo je známo jako centrům jogy, bezpočet chrámů, svatyní, muzeí a galerii. Na okraji Ubudu se nachází krásná terasovitá rýžová pole. Nejprve však navštívíme Money forest (opičí prales), taková Balijská zoo po jejich. Tady jsem se dozvěděla, že opice jsou pěkný čůzy. Chtěla jsem pohladit malou opičku, která se na mě smála, ale když zjistila, že nic nemám, normálně mě kousla. Na vzteklinu jsme teda očkovaní fakt nebyli, ale asi dobrý.

9.den - Pondělí 8.2.2015

Dneska byl opravdu náročný a vydatný den. Posnídali jsme dobrou snídani a vyjeli jsme už na pořádných skútrech. Po cestě jsme potkali Lukášova (ten se k nám přidal už na letišti) kamaráda z Bali a ten nás vzal sebou na kávový plantáže. Ukázal nám místo, kde se pěstuje kávovník, kakaovník, citronovou trávu, zázvor, vanilku a spousty dalšího. Na konci prohlídky nás vzal na ochutnávku kávy a čaje. 

Nakonec cibetkový kafe = je to káva, kterou jedno zvíře vykaká. Prý je to nejlepší káva na světě, ovšem mně tak dobrá nepřišla a ty zvířata jsou chudáci, zavření v malých klecích celý život. 

Vydali jsme se ke chrámu (nenapsala jsem si jak se jmenuje a už to nevím, to je ten novákovský syndrom). Dostali jsme sárung (velký šátek, do kterého se člověk musí zamotat, když vstupuje do posvátných míst) a sestupovali po dlouhých schodech do údolí, které bylo zahaleno zelenou barvou, prostě prales jak má být. Podél schodů byla spousta stánků a tak jsme si zkusili smlouvat. Když vypadáte jako cizinci, nastřelí cenu třikrát až pět výš a nezajímá je jestli jste Švýcar, Rumun nebo Čech. Evropu mají jako bohatý kontinent. Přes řeku byla posvátná místa a velmi starý kamenný chrám, kam jsme již museli bosi. To jsme však už byli promoklí na kost, protože začal tropický deštík, který dodával neskutečnou atmosféru. 

V dešti jsme přejeli do Warungu. Warung je typický indonéský malé rodinné bistro, kde dostanete i výborné vegetariánské jídlo, a to se mi líbilo! Najedli jsme se a vyrazili na motorkách. Místy jsme nevěděli, kam jedem a kam jet máme. Kličkovali jsme provozem a nakonec přece jen dorazili do cíle. Po večeři v čínské restauraci jsme zasedli na terase. Míša vzal kytaru, táta slivovici, nějaké pivko a docela se to rozjelo. Také přišel jeden pár s Francie. Zpívalo se česky, francouzsky a anglicky. Zábava se tak rozjela, až nás chodili umravňovat.

10.den - úterý 9.2.2015

Ráno vstáváme v 8:00, sprcha, snídaně a vyrážíme na rýžová pole. K řece jsme šli po strmých a dlouhých schodech. Dole jsme viděli právě rýžová pole, hučela řeka, stromy dosahující nekonečných výšek. Bylo takový vedro, snad největší za tu dobu, co jsem tady, že za hodinu jsme šli domů. Odpoledne někteří z nás jeli do galerie, jedna z nejvíc super galerií, co ségra viděla. Bylo tam i hodně obrazů, které ukazovali historii Bali. Večer jsme se šli projít s tátou a narazili jsme na zajímavou značku...

poz. Od začátku pobytu nás už všechny prohnal průjem. Je to jeden z příznaků extotické země.

11.den - Středa 10.2.2015

Ráno jsme posnídali dřív a vyrazili se podívat na sopečný kráter Batur (1717 m.n.m.). Cesta je z Ubudu dlouhá 50 km. U kráteru stáli policajti a vybírali 30 Rp na osobu za vjezd do oblasti. Jedná se vlastně o dvě sopky. První větší a starší má průměr odhadem 10 km a dá se jet po její koruně dokola. Vedle ní se nachází další - menší a hodně vyšší a mladší. Taky je tam jezero a lázně s horkými prameny a nachází také několik vesnic. Některé jsme projeli. Bylo poznat, že jsou dost chudé. Jako obživa zde sloužilo rybářství, zelinářství a pěstování ovoce.

Při cestě zpět jsme zažili pravý asijský slejvák. Silnice se změnila v řeku a vzhledem k častým dírám na silnici to bylo dost adrenalinové. Na poslední křižovatce se nám zadní kolo zaseklo na silnici a motorku jsme museli vytlačit. Po příjezdu to bylo na panáka a pivo. Večer jsme dali obchůzku města a nakoupili něco domů.

12.den - Čtvrtek 11.2.2015

Dneska jsme byli ve Sloní jeskyni. Byla to velká džungle - obrovský a starý stromy, potok a co se týče vlhkosti, tak tam by se dala krájet. Asi v půlce mě odchytla nějaká zřejmě arabská žena a chtěla se se mnou vyfotit. Já jsem na to kývla a najednou se seskupil hlouček lidí a všichni chtěli fotku. Byla jsem tak překvapená, že jsem se jen smála. Asi moc zrzavých bělošek nepotkávají. 

Na večer si šel táta zaběhat a když už dobíhal ke konci, jeden kluk na něj zavolal, jestli nechce taxi. 😃

13.den - Pátek 12.2.2015

Dnešek je opět přejížděcí den, tentokrát do Amedu. Jízda s taxikářem byla jízda smrti, ale nakonec jsme dojeli. Šli jsme na jídlo do místního warungu, kde nikdo nebyl. Slečna nám donesla pití a najednou objela na motorce. Takže jsme byli v celý restauraci úplně sami. Nevěděli jsme co by, tak jsme trpělivě čekali. Nakonec přijela i s posilou, která nejspíš narozdíl od ní uměla vařit a my jsme se konečně dočkali jídla. Celý den pršelo a tak jsme se usadili na verandě. Popíjeli jsme a zpívali jsme. Sešla se tam celá výprava a postupně se přidávali lidi, ubytovaný v tom hotelu. Bylo to opět veselé! 

14.den - Sobota 13.2.2015

Ráno jsme se vzbudili a některým z nás nebylo úplně dobře. Ale posnídali jsme a vyjeli na motorkách. Dneska byl na programu Vodní palác. V podstatě jezírka, krásný rybičky, propracované sochy a chodilo se po betonových sloupkách zapuštěných ve vodě. Po návratu jsem šla s tátou šnorchlovat a Kika se Zuzkou jeli na výlet do hor. Popojeli z Amedu kousek výš do nějaké horské vesničky. Tam nechaly motorky a šly dál pěšky. Silnice se zvedala vzhůru a kolem nich byli domky, krávy a hlavně krásné výhledy na obrovské zelené hory. U jedné chatrče se jich ujal nějaký kluk, že jim ukáže vodopády a vyhlídky na hory. Vedl je dlouho cestičkama do hor a vodopády stále nikde. Holkám to začalo být podezřelé, zastavily se, rozloučily a šly zpátky. Kdyby šly dál za tím týpkem, nemuseli jsme je taky nikdy už vidět nebo jenom chtěli vydělat na turistech, ale kdo ví? Večer byl poslední, co jsme trávili takhle dohromady, zítra už pojedeme vlastní cestou, tak jsme udělali na pláži velký oheň. Kluci spálili úplně všechno - dřevo, kokosy, žabky, kusy oblečení, provázky...no prostě vše, co oceán vyplavil. A Kika jenom pronesla, že její ekologická duše pláče.

15.den - Neděle 14.2.2015

Ráno jsme vstávali docela brzy, ale než jsme se vypravili, bylo 9:30. Čekalo náš 1 700 schodů a předtím ještě nějaký stoupání na posvátnou horu. Když jsme přijeli na parkoviště pod horu uvítal nás jeden baliec a normálně česky. Uměl jen pár frází - jako např. ty máš krásné oči, zadek, prsa a podobně. Zasmáli jsme se a vydali jsme se na cestu. Po cestě jsme prošli 3-4 chrámy a celou dobu jsme viděli na sopku. Bylo to náročný, ale stálo to za to. Viděli jsme jak se modlí hinduisté, protože byla neděle a měli ceremonie. Těsně před vrcholem byly opice, ale po zkušenosti z dřívějška jsme se drželi dál. Na vrcholku nás čekal chrám a neuvěřitelný výhled.

Dolů po schodech to bylo snad ještě horší než nahoru. Klouby trpěly fest. Mě a Zuzku zase fotografovali s čínanama, asi za to začnu vybírat peníze.

16.den - Pondělí 15.2.2015

Ráno po snídani odjíždíme na Gili ostrovy, Dita je nemocná, tak zůstává v Amedu. Po cestě se rozhodujeme pro ostruvek Air. Po cca 45 min. přistáváme a vyloďujeme se. Slunce svítí naplno a všude kolem jsou písečné pláže. Na ostrově nejsou žádné auta a ani motorky. Přepravuje se tam pomocní vozů taženými koňmi, dále kola a elektroskútry. 

Je zde krásný klid. Ubytujeme se a jdeme k moři. Zkoušíme šnorchlovat, ale něco tak úžasného jako na Lembonganu už asi neuvidíme. Jsou vidět jen poničené korály a pak hejno ryb. Lenošíme na břehu a chystáme se na večeři. Po večeři jdeme na pláž. Sedíme na břehu a relaxujeme. Vedle je bar, kde mají zrovna akci happy hour. Podávají se dva koktejly v ceně jednoho. Moje šetřivá duše zajásala!

17.den - Úterý 16.2.2015

Dneska je na programu šnorchling. První zastávka jsou želvy. Zahlédli jsme dvě, ale byly hodně hluboko. Taťka byl smutnej - protože ten týpek na nás dycky mával, ať plaveme za ním, protože viděl, kde je želva a já jsem nestíhala a byla jsem na konci skupiny a pak se najednou jedna želva vynořila přímo přede mnou - tak z toho měl taťka radost. Tak jsme si podali ploutev a pluli na koráli. Ty byly super, barevné a se spoustou ryb, ale na Lembongan to prostě nemělo. Trošku připálení jsme se vrátili do přístavu a hurá do sprchy a na jídlo. Poslední večer jsme strávili v poklidu. Zašli jsme na plážovou kavárnu, dali jsme si kafe a nějaký dortík a bylo to moooc dobrý.

poz. Na Bali se jezdí spíš na motorce, (na fotce je benzínka.) 😀 A na šnorchlování jsme se pořádně spálili. A ségra říká, že jsme se vždycky spálili, když jsme jenom vylezli na sluníčko. Pečeto fest!

18.den - Středa 17.2.2015

Ráno bylo ve znamení návratů. Z Gili Air jsme přepluli lodí do Amedu. Plavba, jako taková, nám (některým) neudělala moc dobře, opět. Ubytovali jsme se tam, kde předtím. Krista nám vyjednala taxík po telefonu. Taťka poznamenal, od teď se Kristýna stává guru kecalem. Táta šel s Ditou tisknou letenky a my s Kikou si v parném odpoledni koupili ledňák a skočili do bazénu. Je paradox koupat se v bazénu, když máme oceán téměř před domem, ale já jsem si to chtěla zkusit, jak se cítí bohatí lidé. 

Šla jsem na procházku, zatímco táta s Kikou si četli. Sedla jsem si na pláž a dívala jsem se na zapadající slunce a přemítala o životě.

19.den - Čtvrtek 18.2.2015 den odletu

Ráno jsme posnídali (tátův poslední sladký toast), zabalili, s Ditou jsme se rozloučili - odjížděla za Míšou na Gili a my se Zuzkou jsme sedli na taxíka a jeli jsme docela brzy, páč letadlo odlítá v 17:20 z Denpasary a my jsme byli na letišti už v 12:00. Mimochodem Kika si procvičila angličtinu s taxikářem (moc milej pán). Ovšem letadlo AirAsia mělo zpoždění cca 1 hod. My jsme byli naštvaní, protože se nám tím zkrátil čas na přestup v Kuala Lumpur na 2,5 hodiny, což je docela málo na tak velký letiště. Museli jsme se odbavit, přestoupit na Turkish Airline, pak zase odbavit, přejet dvakrát metrem - no nebýt Kiki, asi jsme tam ještě teď. 😀 Následovalo přes 10 hodin letu - let byl v noci, takže téměř všichni si schrupli. O 5:00 ráno jsme přistáli v Istanbulu, ale další let byl až 14:45 - to byla snad nejhorší zkouška před odletem! Letiště je obrovský, ale přitom množství času ... a jídlo je taky drahý, jedla jsem banán za 50 Kč, my jsme byli ale zvyklí za obědový jídlo dát 60 Kč. Pak jsem objevila turecký med zdarma (ochutnávka) tak jsme se naprali všemi příchutěmi, co měli, hlavně nenápadně, že jo. Samozřejmě nám bylo zle, ale nakonec jsme doletěli v pořádku do Vídně, kde nás filip (bratránek) vyzvedával.

Je to přepsaný deník ze 3 týdnů na Bali, takže je to trošku delší, ale doufám, že vám naše balijský dobrodružství alespoň trochu bavilo. Je spouta věcí, co nemůžu dělat kvůli mému handicapu, ale je spousta věcí, co se dělat dá. A cestování, jak jste asi pochopili, patří mezi ně. Bali pro mě bylo výjimečné tím, že tam pořád svítí sluníčko, písečné pláže, jejich hinduistická kultura, lidi jsou přátelští a hlavně jejich no stress. A to jejich jídlo, ach... Bali prostě musíš zažít! 🙃