Co mi pomáhá a kde beru svoji pozitivní energii?
Nedávno mě oslovil jeden pán, který měl taky mrtvičku a dostal se k mém blogu. Můj přístup k životu ho chytl tak, že po mně chtěl rady a tipy, jak si vytvořit smysluplný a pozitivní přístup k životu. V prvé řadě mě to zaskočilo. Jak já můžu radit o tahle velkých věcech?! Dlouho jsem přemýšlela, jakou radu mu dát? Mám to, ukážu, co pomáhá mně, nebo zkrátka jak se snažím žít.
Nedávno jsem dočetla knížku Inspirace Baťa, která mi byla inspiraci i pro tenhle článek. Rozdělila jsem článek na tři části: tělo, mysl, duše. A ke každé jsem napsala několik bodů, který mi přijdou zásadní pro můj život.
TĚLO
Každý den se snažím udělat tyhle stejné věci. Tady je důležité SNAŽÍM SE, jsme jenom lidi. 😀
Spím 8 hodin denně. Dřív jsem se snažila spát co nejméně a stihnout co nejvíc. Ale všechno trvalo mnohem déle, než když jsem teď odpočatá. Znáte to, když jste nevyspalí a všechno vám dýl trvá?
Otužuji se. Ráno si dávám ledovou sprchu na 3 minuty. Teď je to spíš vysvobození v těch vedrech, než otužování. 😀
Snídám zdravě. Teď jsem si oblíbila kefir s banánem, vločkami, naším lněným olejem Ze Stodoly a občas si tam přidám arašídový máslo. Mňam!
Po ránu dělám protahovací cviky. Po celý noci jsem docela zatuhlá a každý křupnutí kostí mi velmi pomáhá. Někdy mě to ale nebaví, ale říkám si, že i pět minut je víc než nula.
Řídím malou rodinnou firmu Ze Stodoly a home office je součástí. Když pracuji z domu, jsem oblečená a namalovaná, jako kdybych byla v práci. Kor v době covidu mi to velmi pomohlo rozdělit si den na část pracovní a osobní.
Rutina. 9:00 začíná moje práce stůj co stůj, když začnu dříve, jenom dobře. Dopoledne mi to totiž nejlépe myslí.
Šlofík. Občas si hodím po obědě 20 minutového šlofíka, abych načerpala novou energii. Pozor! Jak spím déle než 20 minut, jsem vyčerpanější ještě více než před usnutím.
Pohyb. Chodím ráda na procházky a nejlepe někam do přírody. Ovšem bydlím Brně a když jste v centru, moc přírody tady nemáte. Takže většinou park Lužánky vítězí a nebo chodím pěšky do druhé práce, kam je to třičtvrtě hodinky.
MYSL
Mysl, pro mě asi nejtěžší část, protože je to takový celoživotní úkol. Zkrátka "Jednou si dole jednou nahoře."
Protože se může zdát, že mám báječný život, tak ale i ten báječný život je zatížen strastmi a útrapamy, tak jako každý jiný. Uvedu pár příkladů, co jsem řešila a řeším teď.
Těžké období jsem zažívala, když spolužáci ze střední dokončovali vejšku a byl to samý inženýr sem, magistr tam. Jenže já jsem byla pro mrtvici a začínala jsem úplně odznova. Nebo později se mi začaly vdávat kamarádky. Šlo to jedna za druhou až jsem se ocitla svobodná a bez partnera jako jediná. Teď řeším bydlení. Sice mám krásný byt v centru města, ale přes léto se v něm nedá vydržet a noční hluk začíná být nesnesitelný. Taky bych ráda bydlela sama, přece už na to mám věk, ale teď jsou ty byty, tak drahý, že na to nedošáhnu.
Co mi funguje a snažím se dělat pro svoji mysl:
Plánuji. Plánuji si přibližně kdy vstanu, kdy půjdu na oběd, v kolik hodin si zacvičím, taky kdy půjdu na procházku a samozřejmě práci. Když v diáři není nic napsané, většinou ten den stojí zaprd.
Zajímám se o dění ve světě a u nás. Ráno si poslechnu podcast Vinohradská 12 a StudioN.
Čtu zajímavé a seberozvojové knížky. Zkrátka, aby mi ta knížka něco dala a nebo pobavila. Zasměju se třeba u Láďi Zibury, a když si chci přečíst rozvojovou knížku, většinou sáhnu po nějaké knížce od nakladatelství Melvil.
Pouštím si pozitivní hudbu. Když veselou, tak třeba Crystal Fighters. Když pomalejší, tak Vance Joy a když taneční tak balkánskou.🥁🎷🎸🎻
Nesrovnávám se s ostatními. Můj táta říká: "Je to tvůj život a záleží na tobě, jestli budeš žít v zahořklosti nebo se budeš snažit využít pozitivní věci, který ti život nabídne." a tím se řídím i když je to občas hodně náročný. Když je mi nejhůř, vzpomenu si na tyhle slova, kterých se snažím držet. Třeba nebudete souhlasit, ale mně osobně to pomáhá.
Každý máme nějaký handicap a je jenom na nás, jak se s ním vypořádáme. A kdo říká, že nemá handicap, tak ten ho má tuplem. Handicap může být od plešatosti, malého vzrůstu, akné, přes obezitu, chybějící nohu, neplodnost po psychické problémy nebo krátkozrakost. Takže hlavu vzhůru, jsme v tom všichni spolu. 🖤
Netrápím se nad věcmi, které zkrátka nejdou. Je spousta věcí, který nemůžu dělat jako normální lidi, ale je spousta věcí, který dělat jdou. Třeba já jsem milovala hory a lezení po nich, ale po mrtvici jsem se toho musela vzdát, protože delší tůry s těžkým batohem moje noha prostě nezvládne, neunese mě. Ale teď jsem objevila cestování v autě a spaní v něm. Jdu na jednodenní túru na lehko a i když to není pro mou nohu pořád optimální, je to stále lepší, než jít na těžko přes Malou Fatru, co jsem přelezla rok po mrtvici... a pak dva týdny nechodila.
Nesoudím lidi, které neznám. Nejdřív poznám člověka a teprve potom soudím. Většinou vznikne hezké přátelství i třeba s člověkem, který není na první pohled podle mého vkusu.
Večer si napíšu 3 věci, který mi udělaly radost a na který jsem pyšná. I maličkosti se počítají. Třeba:
1. Táta mi dneska vyprávěl zážitky z Chorvatska a nebyly to jenom tři slova, jak on to často umí. "No, docela dobrý." dneska nezaznělo.
2. Na fyzio jsem si dala dneska pořádně do těla.
3. Potkala jsem kluka z festivalu Banát, juch. Mimochodem, kdo chce jet, ještě jsou místa. Ne že bych s nima měla nějakou placenou spolupráci, ale je to tam fakt skvělý! 😀
Přijímám věci tak jak přichází a odchází. Třeba když je den na prd, tak si řeknu dnešek je opravdu na prd, nebudu nic dělat a budu se utápět v lítosti, ale od zítřka budu zase ready. A druhý den je to většinou v pohodě, protože jsem to přijala.
DUŠE
Znáte ten pocit, když vás něco potěší, zahřeje na duši? Tak o tom tady mluvíme.
Být pokorná k lidem a nedat na první dojem.
Přátelé, přátelé, přátelé... každý potřebuje mít někoho blízkého, protože tak to podle mě je.
Vyhledávám různé akce a aktivity, ve kterých mi je dobře. Protože až budu v jiné životní fázi, tak už to třeba nebudu moci dělat. Před mrtvici jsem mohla lézt po horách na těžko, chodila jsem do tanečných skupin od aerobiku až po street dance, měla jsem ráda běžky, běh...Teď to nemůžu dělat, ale našla jsem si zase jinou zábavu. Jezdím po festácích, dělám road tripy, otužuji se...Zkrátka je tolik možností, jen je najít.
Přeju si. Začala jsem u malých přání, třeba aby bylo místo na parkování, nebo abych potkala někoho známého, až po to, abych neměla kocovinu - to mi vycházelo několik let. Pak už jsem s tím všechny moc štvala, tak jsem je zas začala mít. 😀
Změny přijímám jako výzvy. Z těch velkých výzev třeba můj tříměsíční dobrovolnický pobyt ve Francii, kam jsem odjela sama, bez znalosti místního jazyka a s minimální znalostí angličtiny. 😀 A nebo menší změna, když neváhám využít volný den a vyrazit na výlet, i když třeba sama. Kdybych nejela, asi to bude další obyčejný den, na který si za týden nevzpomenu.
A když je mi nejhůř a všechny moje zásady byly porušeny, začnu zase od začátku, od těla. Dobrý jídlo, procházka, hudba...