Jak jsem utekla druhý mrtvici

Měnila jsem nemocnice jako ponožky, jednu za druhou. Po týdnu mě z Brna převáží do Nového Města na Moravě, kde to je blíž od domu. Všichni mysleli, že to nejhorší je za mnou, jenže po třech týdnech si jeden doktor všiml, že je něco v nepořádku s mým srdíčkem a druhý den mě poslali zpátky do Brna, kde jsou na to specializovaný. Díky tomu doktoru Marečkovi, který si toho všiml, mě zachránil od druhé mrtvice. To jsem však ještě nevěděla a byla jsem naštvaná, protože jsem měla jít na víkend domů a pomalu jsem tou dobou mohla z postele a udělat pár krůčku. Samozřejmě s doprovodem a vozíček byl můj kamarád. A teď najednou zničeno nic jsem byla zase připoutaná na lůžko, nemohla jsem nic. No nenaštvalo by vás to? Další den sanitkou zpátky do Brna. Ještěže cestování v leže "miluju".

V Brně mi zjistili, že mám na srdíčku bacil, který utváří scucky, ty se utrhnou a cestují po těle. A scucky se mi tvořily už od Vánoc, akorát vždy to bylo někde jinde, než mě zrovna vyšetřovali. Proto ty příznaky, náznaky už po několik měsíců, které jsem později ignorovala, až jsem dostala mrtvici.

Před operací mi dělali vytření úplně na vše - dokonce i zubní a gynekologický vyšetření. Trvalo týden, než mě komplet zkontrolovali a byla jsem připravená na sál. Na co se ale taky čekalo, byla správná chvíle. Při operaci srdce se mi musela ředit krev. Proto bylo nebezpečí, že když mě budou operovat příliš brzo, mohla by se mi krev vylít do mozku, protože ještě nebyl dost uzdravený po mrtvici. Když by doktoři ale čekali moc dlouho, mohla bych dostat druhou mrtvici. Radily se nade mnou každé ráno ty největší kapacity. (Který byly mimochodem moc hezcí :D )

A pak se rozhodli pro den 24.5.2013, den mé operace srdce. Odvezli mě na sál, kde byla hrozná, hrozná, zima a po chvíli mně dali masku. Polední vzpomínky, jak jsem viděla přes otevřené okno - venku bylo krásně, ale mrazivo...

SAMOTNÁ OPERACE PROBÍHALA ZRYCHLENĚ ASI TAKHLE:

Uspali mě, rozřízli mě od krku pod prsa, napojili mě na mimotělní oběh, vyfoukali srdíčko, zašili, a druhý den jsem se probudila. Ležela jsem na zádech a nemohla jsem se 3 dny pohnout - prý aby dobře srostli kosti. Dokážete si to představit ani na bok, ani na chvíli stoupnout. Zažila jsem hodně utrpění a tohle bylo jedním z nich.

A taková tečka na závěr! Aby toho nebylo málo, dostala jsem srajdu. Společně s mamkou nás převezla ráno sanitka do Bohunic, vyhodili nás před nemocnicí a prý se máme nahlásit. Čekali jsme snad celý dopoledne v čekárně, sestřičky dělali, že vůbec netuší, o koho jde, přitom jsme byly nahlášený, nikdo se o nás nezajímal. Po obědě mi přidělili pokoj s vysokou postelí, což byl hodně složitý úkol, když jsem byla ještě na vozíčku. Zároveň bylo kvůli nehybnosti pravý půlky těla nebezpečí, že spadnu. A teď ta třešnička - byla tam vááážně zima. Mamka seděla v zimní bundě a já jsem se klepala pod peřinou navlečená čím jsem mohla. Okamžitě si mamka stěžovala, ale marně. Až přišel odpoledne táta a spustil na doktora, najednou se v nemocnici našla volná nízká postel s madly. Zázrak!

Potom za celý dny nikdo ze zdravotníků nepřišel - bylo to hodně zvláštní, a tak jsme po třech dnech podepsali reverz a slíbili jsme, že se doléčím doma. A jeli jsme domůůůůů! Po více než dvou měsících jsem mohla jet domů, jupííí! Všechno dobře dopadlo a mně spadl ten těžký kámen ze srdce, který mi na něm ležel od Vánoc.

Poučení: I když tě život hází znova a znova na začátek, nenech se, bojuj a věř!