Jednoduše fyzioterapie
Když jsem dostala mrtvici, nemohla jsem udělat vůbec nic s tělem. Nemohla jsem chodit, hýbat s rukou, mluvit a jenom jsem bezvládně ležela. V nemocnici mě zkoušeli posadit na postel, ale pořád jsem padala - myslím, že by mi to teď přišlo vtipný. Zvednou tě, spadneš, zvednou tě, spadneš...a pořád dokola na jednu stranu. Nakonec jsem se po pár dnech udržela a chtěla jsem víc. Ještě v nemocnici jsem udělala první krůčky. Držela jsem se vozíku a šla jsem k záchodu a zpět. Sice to není daleko, ale první krůčky po 6 týdnech...! A to mi doktoři předpovídali, že už nikdy nebudu chodit. To jsem jim vytřela zrak, co?! 😃
Dva roky jsem jezdila po lázních. Teplice nad Bečvou, Kladruby, Darkov, Kladruby, Klimkovice a pak jsem se na lázně vyprdla. Poprvé v lázních, které byly na doporučení lékařů, a to Teplice nad Bečvou. Specializují se na srdíčko, tedy na kardiovaskulární onemocnění. Doporučení bylo správné, ale pro člověka, který chce posílit srdíčko a nabrat síly. V tom případě ideální lázně! Bohužel, já jsem chtěla cvičit, rozhejbat tělo a vrátit se do života... Holt člověk může něco chtít a ono je většinou vše úplně jinak.
V prvních lázní na mě koukal doktor, když mě viděl jít cca 300 m od nemocnice a nemohl uvěřit. On se divil, že to ujdu a já jsem se divila, že mu to přijde hodně. Ještě před mozkovkou jsem posledních pár roků strávila léta na čundrech. Moje největší čundrácký úspěchy byly přechod Nízkých Tater a přechod ČR od severu na jih. K tomu druhému jsme se hecly s holkama po maturitě. Takže pár ušlých metrů byla spíš ostuda pro takovou čundristku...
U rodičů je patrový dům a můj pokoj samozřejmě není v přízemí. Když jsem byla doma, musela jsem vždycky někoho zavolat, když jsem chtěla sejít dolů. Docela mě to štvalo, když jsem nikoho nepřivolala a musela jsem zůstat nahoře. A jelikož jsem netrpělivá, tak jsem prostě začala švindlovat. 😃
Když dostanete mrtvici, cvičení prvního půl roku je nejzásadnější. Tělo si ještě pamatuje, co umělo jako zdravé. Jezdila jsem do Brna každý týden za fyzioterapeutem, než jsem odjela do prvních lázní. Cvičení mi určitě pomohlo, ale zpětně bych cvičila mnohem, mnohem víc.
Byla jsem v pěti lázních během dvou let. Vystřídalo se na mně hned několik fyzioterapeutů a každý s jinou cvičící metodou - Vojtova metoda, Klappovo lezení, Bobath cvičení, atd. (moje tajemství bylo prozrazeno) Byla jsem spokojená, že se zlepšuji a vůbec jsem nevěděla, že se můžu zlepšovat ještě více, kdybych cvičila jen jednu metodu. 🙈
Po dvou letech jsem se vyprdla na lázně, ale stále jsem musela cca 1,5 - 2 hod. denně cvičit. Začala jsem ambulantně chodit do Nového Města na Moravě do nemocnice, stále bylo co zlepšovat a hlavně jsem potřebovala, aby mi někdo říkal, co mám cvičit a jestli to dělám dobře. Lidi tam jsou zlatý, akorát ten systém od pojišťoven, který je nastavený v každé nemocnici, je na prd. Již několikrát jsem na to upozorňovala a neodpustím si to ani teď. V nemocnici dostanete půl hodinky na rehabilitaci. Přijdete tam, prohodíte s fyzioterapeutem pár vět, co jste dělali minule, něco napíše do vaší karty, svléknete se a jdete cvičit. Zbývá vám cca 23 minut. Prvních 8 minut se tělo musí rozhýbat, dalších ani né 10 minut cvičíte a máte co dělat, abyste se oblékli, rozloučili a odešli. A hned za vámi jde další pacient. Je důležité, aby lidé, jako jsem byla já, a to z těžším postižením, dostali více času na fyzioterapii, protože takhle to opravdu nemá smysl. Myslím, že paní se zlomenou rukou, nebo pán s naraženýma zádama jsou rádi za tu půlhodinu. Odchodí si to a zdar. Stejně fungují i lázně. Standardně dostaneš 4 - 5 týdnů a nikdo se tě neptá, kolik vlastně ve skutečnosti potřebuješ.
Měla jsem štěstí jako blázen. Potkala jsem Ivetu, fyzioterapeutku, která pracovala částečně v NMnM a částečně ve fyzio centru paní Čápové v Jimramově, a právě tam mě zlákala. Bylo to pro mě sice dál, ale cvičí se tam jednu celou hodinu. Paní Čápová vyvinula koncept BPP - Bazální posturální programy. Tenhle program cvičím už několik let a je naprosto geniální pro můj případ. Když začne člověk tuhle metodu cvičit hned po mrtvici, může se z toho úplně dostat. Tahle metoda v mém případě nefunguje za měsíc, ani za půl roku, ale progresy jsou vidět třeba až po roce neustálého cvičení.
Aktuálně cvičím v Brně (určitě se na to koukněte, jestli přemýšlíte o fyzioterapii - můžu doporučit) a tam stále cvičím metodu podle paní Čápové. Postupem času mi přibývaly aktivity do mého života - škola, práce, blog holka s handicapem...a musela jsem tak ubírat z mého cvičení. Nyní cvičím sice jen 20 minut denně sama a jednou týdně chodím na fyzio, ale podle fyzioterapeuta jsem se vypracovala na takovou úroveň, kdy stačí, abych si ji udržovala. Cvičení jsem přijala jako součást mého života. Občas mě to štve, cvičit pořád ty stejný cviky, ale snažím se to nějak zpestřit - písničkama, jiný cviky na stejné bázi, nebo si představuji, že cvičím kvůli nějakému sportu. Teď mám nejraději přípravu na surfing. Jo, třeba se ho jednou bude hodit! 🏄🏼♀️
Poučení: Moje postižení mi přineslo i dobrý věci a jedním z nich je VYTRVALOST. A i když to kolikrát nejde, peru se s tím, nechce se mi, tak vždycky se k tomu vrátím. A za to jsem nesmírně vděčná! Nestřílejte cvičící metody a cvičte každý den - to, že si zajdete třikrát na fyzio, když máte nějaký problém, záhadně vám problém zmizí, vás nevyléčí. Cvičtě i nadále doma, jinak za půl roku jste zpátky v nemocnici. Myslím, že tenhle názor zastává většina fyzioterapeutů. Tak cvičení zdar!