Láska a handicap

To, že si hledáme partnera/partnerku se nevyhýbá ani nám, handicapovaným. Tělo je pouze schránka a potřeba lásky je stejně důležitá jako u zdravého člověka. Dospěla jsem do bodu, kdy téměř všechny moje kamarádky jsou vdaný, mají mimča, nebo jsou zadaný a na setkávání už nemají moc času. Zkrátka přirozený proces. Jenže když zůstanete poslední, není to vždycky výhra.

Před pár měsíci jsem si založila Tinder. Mám tři kamarádky, kterým Tinder pomohl v hledání a teď už jsou několik měsíců šťastně zadaný. Tak jsem si řekla, že to zkusím taky. K fotkám jsem měla napsáno, že jsem holka s handicapem, takže aby se nestala ta trapná chvíle, kdy zjistí, že jsem holka s handicapem. Ale, jak to tak bývá, bohužel stalo.

Měla jsem 99+ lajků. Když jsme měli "match", mohli jsme si napsat. Byla jsem nadšená, když jsem si začala s někým psát. Jenže později se ukázalo, že ... jeden neměl čas se potkávat (upřímně si myslím, že mě chtěl slušně odmítnout...). Druhý byl polyamorní a na konci, když jsem ho chtěla znovu vidět na aspoň kamarádskej pokec, tak řekl: "Napíšeme si" a nenapsal. Třetí se podle mě nejprve nechtěl sejít a psali jsme si a když jsme se konečně potkali, tak to kouzlo se nějak vytratilo. Čtvrtý nevím, co se stalo po prvním rande, možná právě nevěděl, že jsem handicapovaná a páty po měsíci psaní řekl, že je vlastně zadaný a má syna...

Čím dál víc mě to ubíjelo. Vždycky jsem se strašně nadchla a vkládala do toho naděje a pak z toho nebylo třeba ani to pivo. Na Tinderu jsem byla půl roku a odešla jsem z něj celkem zklamaná. Hledat lásku není jen tak a ať jste zdraví nebo handicapovaný je to sakra těžký. Nebudu říkat, že založení Tinderu byla chyba, spíš budu říkat, že mi to přineslo zkušenost a holt to nebyla ta nejšťastnější.

Zadala jsem si na internetu "láska a handicapovaný" a nestačila jsem se divit. Třeba jsem našla, že handicapovaní jsou bezpohlavní, tedy se k nim ostatní chovají jako k dětem a to většinou celý život. Mysleli především u mentálně i těžších případů tělesně postižených. Nebo jsem taky našla rady, že si máme najít partnera, který má taky handicap. Jako je spousta párů handicapovaných a jsou šťastní, ale proč bychom si nemohli najít i zdravého člověka? To mi přijde, jak za minulého století. Když byl člověk postižený tak moc nevycházel ven a všichni lidi se na něj dívali jako na atrakci, natož aby navazoval nějaké sociální kontakty. Ale každý potřebujeme lásku, to je neměnný fakt. Moc hezky o tom povídá Honza Vojtko ve Studiu N - #My a mýty: Láska s handicapem. Stojí určitě za poslech.

Mám zkušenost, že především ti starší téma láska a handicap, nebo dokonce sex berou jako tabuizované a ti mladší to většinou prostě neřeší. Podle mě, je to jenom o tom, že se o tom příliš často nemluví a to chce změnu! Jak říkala kamarádka Pája: "Když chceš změnu, začni nejdříve u sebe." Tak začínám...

U nás handicapovaných je mnohem více zdůrazněné, jak lidem záleží na prvním dojmu, kdy hodnotíme druhého nejdřív podle vzhledu, prvních pohybů a slov. Často povrchně, ale prostě tak lidi většinou rychle zhodnotíme, včetně mě. A o to je pro mě těžší zakrýt nedostatky, který jsou vidět na první pohled. Většinou se seznámím s nějakým klukem, když jsme někde na párty. Protože alkohol odbourává ty drobnosti, který nám na sobě i na ostatních vadí. Ale život nemůže být jedna velká párty...😀 A já nechci prvního kluka, kterému nebude moje postižení vadit, ale kluka, se kterým nám bude život ladit! Poslední dobou se kluků ptám, jestli jim nevadí můj handicap. Když by řekli, že vadí, vůbec se nenaštvu, alespoň bych věděla na čem jsem. Oni řeknou, že nevadí, ale stejně z toho nic není, tak jak to teda je? Když jsem se o tom bavila s nevlastním bráchou, řekl mi, že budu mít safra těžký někoho si najít, protože podle něj to těm klukům teda vadí.

Byla jsem hrozně mladičká, abych si našla partnera podobně starého. Podobně starého říkám, protože kluci si chtějí užívat, poznat svět a myslí si, že mají i "na víc", než na holku s handicapem. Já být kluk, tak si to myslím taky. 😀 Takže i když jsme si třeba rozuměli, nebylo pro ně cool chodit s někým, kdo je "jiný". Naopak starší mají hodnoty nastavené úplně jinak a dokážou přijmout holku s handicapem jako rovnocenného partnera. Jenže ti jsou většinou už jsou zadaní, takže je to jako hledat jehlu v kupce sena.

A jak se na lásku a handicapované lidi díváte vy? Co si o tom myslíte - ať už jste handicapovaný nebo ne? Týká se vás to nějak osobně, někoho z vašich známých? Budu ráda za sdílení čehokoliv, co vás jen k tématu napadne. Můžete psát do komentářů pod článkem nebo k příspěvkům na FB a IG. Těším se! 🙂