Lo-go-pe-di-e

Velké téma já a logopedie. Mrtvice mi zasáhla vyjadřovací schopnosti v mozku. Tedy zapomněla jsem mluvit a psát. Za šest let od mrtvice jsem prošla přes 11 logopedů. Každý se specializoval na jiné postižení/diagnózu, ale ve výsledku hodiny probíhaly v podstatě stejně. Ze začátku mi to hodně pomohlo, ale později mi už nemohli nic nabídnout - stále obdobný úkoly a tak jsem po šesti letech přestala chodit. Nebylo to tak, že bych normálně mluvila a psala jako dřív. Logopedie mi pomohla, jak se správně učit, ale pak už to bylo především na mně. A já jsem došla do bodu, kdy mi logopedie už neměla co nabídnout, ale zároveň jsem potřebovala cvičit mluvení a psaní jako sůl. Ale to bych nebyla já, abych to vzdala! Naskytla se mi příležitost jak pokračovat ale v praxi.

Před pár lety jsme založili s rodinou firmu Ze Stodoly, ve které lisujeme oleje za studena. Jezdíme taky na farmářské trhy prodávat oleje a tam je ideální příležitost jak se zlepšovat v mluvení. A před rokem jsem začala psát tenhle blog. Takže stále pokračují v zlepšování, ale pojďme se vrátit úplně na začátek.

ŘEČ

První logopedku mi dělala máma v nemocnici. Donesla můj slabikář schovaný ještě z první třídy. Schovala jsem si ho na památku a v životě bych nevěřila, že ho ještě někdy použiju. Pamatuji si, jak jsem opakovala písmena, slabiky, slova a moc mě to teda nešlo. Rozuměla jsem základním věcem, co mi říkají ostatní, ale odpověď přes pusu nešla. Postupem času jsem získávala větší slovní zásobu, ale poskládat správně slova, v tom mám zmatek ještě do teď.

Logopedi říkají, že jsem dostala afázii.

"Afázie patří mezi nejvážnější a nejkomplikovanější narušení komunikačních schopností. Je to porucha již vybudované řeči, která vzniká následkem ložiskového poškození mozku při cévní mozkové příhodě, traumatu, nádoru, zánětlivých onemocněních apod."

klub afasie

To, že špatně mluvím, záleží i spoustě dalších věcech - spánek, nálada, nervozita...Znáte ten pocit, když nemáte den a mluvit smysluplně je pro vás náročný? Tak to vynásobte 10x a máte člověka s poruchou řeči. Hodně dělám eee (pauza mezi slovy), často opakuji slova - jako, jakože, ....Taky občas slyším odborný slovíčko, zalíbí se mi, a zahrnu ho občas do konverzace. Moje ségra z toho kolikrát šílí, protože ne vždycky vím, co dané slovo znamená a použiju ho kde se mi zalíbí. Občas je to docela sranda, když zjistím, co to opravdu znamená.

POKUD DOSTANETE AFÁZII, TAK: Mluvte, mluvte, mluvte, i když špatně a když si z vás bude někdo dělat srandu, nenaštvávejte se, ale přetočte to ve váš prospěch. Zasmějte se taky a uvidíte jakou oblibu si získáte. Já jim dám zábavu, tím jak se vyjadřuji, oni mi dají možnost s nimi komunikovat. Ve výsledku jsou obě strany spokojené. A hlavně, je fajn umět si udělat srandu sám ze sebe.

TIP: Když si dám skleničku vína nebo piva, mluvím mnohem líp, než když jsem střízlivá. Samozřejmě ne víc skleniček, to už jsem potom opilá a mluvím jako všichni opilí lidé. 😃

PÍSMO

Druhé téma je písmo, jelikož řeč a písmo jsou v levé části, která byla při mrtvici ucpaná, tak jsem zapomněla psát. Navíc jsem se musela přeučit na levou ruku, protože do mrtvice jsem byla pravák jako vyšitej. Ale přeučení nebyl až takový problém, jak si každý myslí, ale slova, co píšu jsou problém. Říkáte si, že je text tady v pohodě? Jenže blog prošel korekturou. 🙂 Hodně věcí si říkám nahlas než je napíšu. Občas některé náročnější slovíčko slabikuji, ale občas ani to nepomůže. Třeba mám problém s jedním dnem v týdnu. Řeknu čt-vr-tek a napíšu čtvetk. Jo, no to bych nikdy neřekla, že sedět a psát, je stejně náročný jako kdyby jste uběhli maraton. Postupem času jsem se naučila psát rychleji, ale oproti normálnímu člověku jsem ještě několikrát pomalejší. Teď jsem ve fázi, kdy se snažím, aby moje věty dávaly smysl a celý to zapadalo do kontextu, což není vůbec snadné, ale já se nevzdám!

POKUD DOSTANETE AFÁZII TAK: Pište, pište, pište a začnete třeba deníkem, zapisováním každého dne. Psaní hodně souvisí s řečí a s tělem. Takže když se začnete zlepšovat v řeči, zlepší se vám i psaní.

Když jsem dostala mrtvici, zasáhlo mi to emoční centrum - chyběly mi smích, pláč, schopnost naštvat se, a ani jsem se nebála. Nevěděla jsem, co je strach, což mi velmi pomohlo v rozvíjení řeči. Nebála jsem se seznamování s cizími lidmi, nebála jsem se telefonovat, nevadilo mi, že mi nerozumí, nebála jsem se při zkouškách ve škole, nebála jsem se prezentovat o naší firmě, protože vždycky do nějak dopadlo. Většinou když vystoupíte s úsměvem na tváři, odlehčíte situaci, všechno jde potom snáz. 🙂