Den, kdy se mi změnil život o 360°

Tahle část je pro mě asi nejtěžší, protože si ji moc nepamatuji. Mám několikadenní okno s pár záblesky vzpomínek. Takže některé věci si pamatuji pouze z vyprávění.

Píše se den 22.4.2013, ráno se připravuji do školy na našem studentským bytě v Brně, je okolo 9 až 10 ráno. Stoupnu ze židle a spadnu, nemůžu se postavit. Nevím, co se děje. Nikdo není na bytě. Začínám brečet, nechápu proč. Následující chvíli mám výpadek paměti a najednou stojím před bytem a uvědomuju si, že jsem nechala vevnitř klíče. Nezbývá než jít do školy, kde studují moje spolubydlící, aby mi daly jejich klíče. Po cestě stále brečím a jdu jak ve 4 ráno z pořádný párty. Počkám na holky, Martičku a Kristýnku, ve škole. Stále brečím a zjišťuji, že nemůžu srozumitelně mluvit. Snažím se nějak se s holkama domluvit. Podařilo se! Jdu zpátky na byt s klíčema, kam za mnou přijde okamžitě Martička, že se jí to nezdá. Já říkám, že to bude dobrý a že se z toho vyspím a jdu si lehnout. Martička i přes můj zákaz zavolá nejprve mému tátovi. Jemu se to taky nezdá a volá Marušce (jeho ženě), která je zdravotní sestra. Marušce se to taky nezdá a řekne ať zavolají sanitku, okamžitě! Je kolem 14:00. S pomocí holek nasedám do sanitky, do které jsem nechtěla. Záchranáři si myslí, že jsem opilá a chovají se arogantně. Ptají se na jméno, datum narození a ještě něco, jenže já plácám nesmysly. Chci to říct, v hlavně to mám, ale v pusy to nejde. Jednou z věcí, co si pamatuji od záchranářky, když říkala: "Musíme jet nejprve do nemocnice, ale myslím, že to bude zbytečný a pojedeme jinam." Jinam, asi na záchytu, kam jinam.

V nemocnici si mě však nechali.

Ležím na lůžku.

Venku je krásně, ležím u otevřeného okna a paprsky prosvítají dovnitř, je ale mrazivý den, což pociťuji i na vlastním těle. Je mi zima, velká zima...

...najednou se zbudím. Je tma a ležím na lůžku. Otočím se a tam doktoři operují ženu. Podle zvuků za živa. Paní hrozně křičí. Všude je hodně krve. Nemůžu promluvit - nejde to. Potím se a je to jak ve hodně špatných snů. Okolo blikají přístroje. Nevím, co mám dělat! Usínám...

...zpětně si říkám, byl to je to jen sen nebo zkreslená skutečnost?

Probudím se, je ráno, pořád nevím, co se stalo. Chci, já chci, ale nejdou mi slova přes ústa. Je to jako bych byla zavřená sama do sebe. Usínám a probouzím se. Občas projdou sestřičky, já chci, ale nemůžu. Hlava mi neslouží, protože jsem pod prášky. Pořád spím, nevím, jaký je den, kde to jsem, kolik je hodin, a hlavně vidím hodně rozmazaně. Což asi souviselo i s tím, že mi sundali čočky, což jsem ale nevěděla.

V mých vzpomínkách přichází táta s mámou až několikátý den. Poznávám je, jsem šťastná, ale nemůžu nic říct. Jenom vydávám zvuky. Všechno mi řeknou, co se mi stalo, ale mně to hlava ještě nebere. Měla jsem mozkovou mrtvici, to je ochrnutí půlky těla, teď už je to dobrý, hlavně, že jsem přežila.

Z vyprávění:

Pan doktor si zavolal mámu a tátu k sobě a ukazoval jim snímky mého mozku ještě, než mě operovali. Levá část mozku byla bez přívodu okysličené krve, jedna z hlavních tepen byla totiž ucpaná embolkou. Přijela jsem už moc pozdě. Co vím, řešením bývají tři varianty, u mě už byly možné jenom dvě.

1.Píchnout do těla nějakou látku na ředění krve a embolka se rozpustí - to se dělá, pouze do pár hodin od vypuknutí mrtvice.

2. Přes tříslo zavedou sondu až do mozku a embolku odstraní.

3. Budou operovat přímo hlavu.

Bylo kolem 18:00, když se rozhodli pro 2. variantu, ale moc tomu nevěřili. Pak by zbývala jenom třetí varianta. A ejhle, povedlo se. Takový malý zázrak! Embolku odstranili sondou a vlasy mi zůstaly. Bohužel jsem měla mrtvici celý den a je dosti pravděpodobné, v podstatě jisté, že budu jenom ležet, vydávat zvuky a koukat očima, ale zachránili mě, a to je nedůležitější. Myslím, nebo spíš vím, že to byla těžká rána pro mámu a tátu, v tu chvíli víc než pro mě. Já jsem totiž vůbec nevnímala, co se okolo mě děje.

Doktoři však nevěděli, z čeho ta embolka vznikla. Mrtvice byla totiž jenom začátek.

Poučení:

1. Když dostanete mozkovou mrtvici, každá sekunda hraje důležitou roli. Poškození mozku, a tedy i těla je čím dál horší a horší. Neváhej a volej!

2. Důvěřuj svým kamarádům, můžou ti zachránit život!

Kamarádkám, Martičce a Kristýnce, patří můj obrovský dík, protože, kdyby nezavolaly sanitku a poslechly mou tvrdohlavost, asi byste nečetli můj příběh.