Ne, já to zvládnu!

Určitě se vám stalo, že jste z dobrý vůle chtěli a pomohli handicapovanému člověku. Vždyť uděláte dobrý skutek, a budete z toho mít dobrý pocit. Ale měl i handicapovaný člověk radost, že jste mu pomohli? A vůbec zeptali jste se ho, jestli pomoc potřebuje?

Většina z vás, i já, se chováme k postiženému jako k malému dítěti - chováme se až moc mile. Rozhodujeme, co může udělat a co ne - je to přeci pro jeho dobro... A podle mě to není správný. Věty, který slyším často: "To nezvládneš...Počkej, já to udělám...Netahej to, je to moc těžký...S tvým handicapem to prostě nejde." Všechny tyhle věty byly myšleny dobře, a i přesto mě buď mrzely nebo vadily. Tohle je věc, kterou se dlouho trápím a řeknu vám proč.

Jenom připomínám, že se jedná o moje osobní zkušenosti a pocity, neplatí to tedy pro všechny. Ovšem znám pár handicapovaných lidí, kteří to mají podobně.

S kamarády jezdíme každý rok na tábor dělat vedoucí. Je to na louce, kde není elektřina, voda, ani signál - ráj na zemi. Každý léto si musíme všechno navozit, postavit a na konci léta zase zbourat. Já jsem se tam naučila s aku vrtačkou, kterou mi doma jen tak nepůjčí. Teď už moje znalost nářadí nekončí u kladiva a hřebíku. Mimo jiné umím zatlouct kůly do země od tee-pe - výborný na odreagování, řeknu vám. Naučila jsem se, jak se staví tee-pe a jak se natahuje lajning. Nejvíc mě na táboře baví ta spolupráce. No a na konci dne nás čeká vždy odměna, jdeme se vykoupat do rybníka, pak večeře, kytárka, ohýnek, pivo a hlavně, jsem tam s lidmi, kteří jsou moc fajn.

Na jedné bouračce, kde byli spíš mladší účastníci, mi neustále někdo nabízel pomoc, z mého "Děkuji, ale já to zvládnu. Když, tak si řeknu o pomoc." Se stalo pouze naštvané "Nechci." Když jsem na bouračce, tak jsem tady proto, abych něco udělala, ne? Navíc moje levá ruka je tak natrénovaná, že zvládne práci za obě ruce. Došlo to do takové situace, že mi brali práci z rukou. Když jsem šla dělat něco jiného, řekli, že je to pro mě moc těžká práce, a že ji raději udělají sami. Mysleli to v dobrém, ale já jsem si připadala jak největší trotl, který nic nezvládne. Navíc nevěděli, že roky předtím, jsem vše zvládla. Na konci toho dne jsem byla naštvaná na ně, ale hlavně na sebe. Neuměla jsem jim říct, ať mě nechají podílet se na bourání tábora, tak aby to pochopili. Pro mě to byla úplná prohra a několik dní jsem s toho byla špatná.

Jsem taková, že chci dokázat věci, co zvládne normální člověk, a ještě něco víc. A nechci, aby se ke mně lidi chovali jako kdybych byla dítě. Protože jsem začínala úplně od znova, potřebuju prostor a příležitost se všechny věci znovu naučit a stát se co nejvíce samostatnou. Taky se naučit, že kvůli handicapu nezvládnu vše. Obě dvě strany musíme hledat rovnováhu. Za těch několik let je mi vlastně nepříjemné, když mi chce někdo pomoct. Ale pomaličku se učím rozeznávat, kdy to zvládnu, nezvládnu a nebo kdy je to prostě projev přátelské sympatie.

Poučení: Není špatné nabídnout pomoc. A je dobré respektovat odpověď, kterou dostanete.