Nejdůležitější je neposrat se předem
Petr.
Obyčejný kluk, který se stal pro mě neobyčejný svým přístupem k životu. První naše setkání bylo právě v Kladrubech. Usmíval od ucha k uchu a brázdil kladrubské chodby na elektrickém vozíku, protože je kvadruplegik. To znamená ochrnutí na celém těle, kdy funguje jenom hlava. Později jsem mu začala říkat australský kluk. Australský, protože žil nějakou dobu u protinožců, a tam se mu je osudová nehoda stala. Jeho příběh je asi nejvtipnější, co znám. Částečně je to tím, jak jej vtipně a s úsměvem podává, tak se nezlobte, když se nezasmějete jak já, když jsem to slyšela od Peti.
PŘÍBĚH
Jednou večer šli s kamarádkou po pláži a dostali nápad. Co takhle skočit z útesu? A Petr, který byl pro všechnu srandu, do toho šel. Oceán byl rozbouření a byla tma, ale to je nezastavilo. Svlékli se do naha a Peťa skákal jako první. Skočil, ale nevyplaval. Kamarádka běžela na břeh a měla co dělat, aby ho vytáhla. Bylo to tak těžké, protože necítil tělo a nemohl nic dělat. Hned jak ho vytáhla, běžela k nejbližším lidem volat o pomoc. Samozřejmě neměla čas se oblékat. Vyběhla do ulic shánět pomoc. Místo toho, aby jí pomohli, fotili si ji a koukali, jak nějaká holka lítá po městě nahá. A světe div se, obletělo to celou Austrálii a dokonce to bylo ve hlavních zprávách. Nakonec se dostal do nemocnice a po nějakém čase přicestoval zpět do Česka, kde pokračovat v léčbě.
Peťu jsem potkala už na začátku pobytu v Kladrubech. Hned jsme se skamarádili, zažili jsme spolu spoustu legrace. Říkal mi "čistá duše", což jsem pochopila až později. Čistá, jako znovu narozená. Při mrtvici se vám smaže, nebo umře, část mozku, takže já jsem si nepamatovala zlo a dobro, neuměla jsem brečet ani se smát, emoční centrum bylo jedno z těch zasažených. Těžko se to popisuje, ale byla jsem ze začátku taková nijaká. Třeba v nemocnici mi holky četly zápisy z čundru, všichni se smáli, jenom já ne. Možná si ostatní mysleli, že jsem to zapomněla, ale mě v tu chvíli tyhle vzpomínky nevyvolávaly žádné emoce. Později jsem ráda chodila ve tři ráno do lesa, protože jsem nemohla spát. Dívala jsem se na svět pozitivně. Nepamatovala jsem si hádky, ublížení, stres, jako kdyby to někdo smazal. Bohužel se mi emoční centrum za pár let zase vrátilo do normálu. Dlouho jsem se vyhýbala hororům, thrillerům, večerní zprávy, kdy něco vyšetřují, zkrátka tam, kde je zlo. Ale na člověka to působí ze všech stran, ne jenom s televize. Občas si říkám, že bych se chtěla vrátit do toho stavu beze strachu a lehčeji si žít.
Skoro každý den po cvičení jsme s Peťou cvičili ruku. Celé jeho know-how bylo hlavně o myšlence na ten pohyb. Alespoň nastíním jeho metodu, která platí na jakoukoliv část těla. U mě to byla ruka, která se moc nehýbala a jemná motorika byla v háji.
MEDOTA
Výchozí pozice byla ruka s nataženýma prstama dlaní vzhůru. Snažili jsme se soustředit třeba na malíček a pohnout pouze ním - krčit a natáhnout. Stačilo pouze na ten pohyb myslet, když se prsty nehýbaly. Jakmile se pohl jiný prst museli jsme se vrátit do výchozí pozice. Je to hodně náročný na psychiku, soustředění a je to mravenčí práce. Jelikož po Kladrubech to se mnou neměl kdo cvičit, šlo cvičení do háje. Né proto, že jsem byla sama, ale neudržela jsem pozornost dlouhou dobu. Jsem zkrátka moc zbrklá ve všem. V Kladrubech jsme jednou cvičili s přestávkami pět hodin, což vůbec nechápu, jak jsem mohla zvládnout se soustředit. Další den mi fyzioterapeut řekl, že jsem se skokově zlepšila a nechápal to. Tedy vím, že Peťova metoda opravdu funguje a třeba pomůže někomu z vás.
Některé rady od Peti z deníku:
volím si úkoly dosažitelné a vždy je splním
nejde-li to ani po delším snažení, úkol zjednoduším, ale nevzdám
méně sil, ale přesnější izolovaný pohyb
poslat výdech do ruky, relaxovat
A jak mě ovlivnil? Proč píšu o něm celý článek? Protože, když je nejhůř a ztrácím motivaci, naději, vždycky si vzpomenu na jeho životní teorii. V lázních jsem měla diář, do kterého jsem si každý den zapisovala. Když jsem odjížděla, poprosila jsem, mé nejbližší o nějaký vzkaz. Peťa, australský kluk, mi napsal tohle (tečky značí něco osobního, co jsem s prominutím vynechala) :
"Už od dětství věřím, že být kýmkoliv a dokázat cokoliv si jen usmyslím...snad nejdůležitější je `neposrat se předem` Necenzuruj si své sny jen proto, že jsou obtížně dosažitelné. Překážky řeš, až přijdou a nestresuj se dopředu....urči si na své cestě dílčí milníky a menší cíle.....buď spokojená s dostatečným výsledkem, je normální, že spousta věcí nedopadně podle tvým představ. Netrap se tím a posuň se dál...Neexistuje žádná omezení pravidla, jež by se nedala přiohnout, bude-li to potřeba, stačí sledovat svůj cíl a vytrvale obrušovat přebytečné hrany a zkoušet to zleva i zprava. Ledy se vždycky nakonec pohnout a cesta se najde...."
♥︎