New York bejbeee

Kdo mě sleduje na sociálních sítích, možná si všiml, že jsem byla v New Yorku. Proč zrovna do NY? To vám povím v následujících řádcích.

Před rokem jsme hledali společně s Ráďou spolubydlícího do Brna. Ozvalo se nám opravdu spousta lidí, ale pak nám napsala Marký a volba byla jasná. Sice hledala bydlení jenom na půl roku, ale přišlo mi, že by nám to mohlo klapat, a taky že klapalo. Studovala a ještě studuje v Americe, právě v New Yorku. A žít v covidu v NY, kdy je výuka pouze online, je docela zbytečně nákladný. Ovšem za půl roku se školy v Americe zase otevřeli a my jsem jí museli zamávat. Tak jsme si sedly, že mě pozvala za velkou louži. Byla jsem potěšena a třeba vážně pojedu, říkala jsem si. A taky že jo! Marky nám dohodila její kamarádku Šárku místo ní. Na začátku tohodle roku jsem byla přizvána od Šárky, že pojedou za Marký s jejich partou a nabídla mi, jestli nechci jet s nimi. A to že jsem neznala třičtvrtě party, rozhodně nebyl důvod nejet. 😃

Protože: Marký, která tam bydlí, už město trošku zná, ví kam jít a kam zase ne. Má vyhlídlí levný a dobrý restaurace, obchody, levný sekáče. Navíc letenka je o ⅔ levnější než před rokem, bydlení za hubičku ... na to prostě nejde říct ne.

Seznamte se s mojí partou: Vydy (Martina), Marký, Šárka, Denda (Denisa), Beny (Adam), já a Jarda (mladší brácha od Marký).

Jak už je mým zvykem, psala jsem si deník a co si budeme, je to delší než bych čekala, proto jsem vybrala ty nejzajímavější části. Snad vás i trošku pobavím a snad se dozvíte i něco, co se v průvodních nepíše.

10.4.2022 - 0.den

K večeru se scházíme na brněnském bytě. Se Šárkou bydlíme hnedka u Grandu, odkud nám brzy ráno odjíždí autobus na letiště. A protože to máme opravdu kousíček, přespí u nás Vydy a Jarda, kteří bydlí daleko. Kolem 23:00 máme všechno zabaleno. No, popravdě, cestujeme s malým kufrem do 8 kg, takže moc věcí si prostě ani nemůžeme vzít. 😃 Před spaním ochutnáme slivovici, kterou si bereme sebou. Po Tanzánii, kam jsem jela minulý rok, se to ukázalo jako nejspolehlivější lék proti všem muribundům. Otestováno, je jemná a dobrá! A na pár hodin jdeme spát.

11.4. - 1.den - 3,9 km

CESTA TAM: autobusem do Vídně ➡️ letadlem do Kanady, Montrealu ➡️ letadlem do NYC ➡️ autobusem k našemu bytu v New Jersey. (Pronajali jsme si byt pro dva lidi, ale pán souhlasil, že nás tam může být sedm, když se vlezem. A my jsme se samozřejmě vlezli, a proto tak dobrá cena.)

V 4:20 ráno budíček. Ráno probíhá naprosto bez problémů. Ve Vídni na letišti jsme prošli až moc podezřele rychle ke gatu (místo, kde se nastupuje do letadla), ale rozhodně si nestěžuji. :D V letadle trávíme celý den (9 hodin). Sice jsme nastupovali v 11:00 dopoledne ve Vídni, ale přiletěli jsme 13:50 do Montrealu. V NY je totiž minus 6 hodin našeho času.

Minulý rok jsem cestovala do Tanzánie, v období covidu, tak jsme dostali třikrát stejnou bagetu (na snídani, oběd a večeři)- bílá bageta, potřená opravdu lehce máslem a jeden plátek salámu nebo sýru. Takže asi pochopíte, že uvařený testoviny se sýrem, brokolicí a rajčetem byly mnohem lepší.

Přiletěli jsme do Montrealu a máme tady první problémek. Vezli jsme si společně jeden velký kufr, který cestoval v podpalubí a byl napsaný na Šárku. Jenže Šárku neměli na seznamu a ani její kufr na další cestu letadlem. My ostatní jsme docela salámisti, ale chudák Šárka. Povzbudivě jsme říkali, že nikam nepůjdeme dokud se to nevyřeší a že ji tam nenecháme. To se však změnilo po 20ti minutách, kdy jsme všichni museli pokračovat v kontrolách a Šárku si odvedli někam jinam. Po půl hodině se objevila Šárka a všechno dobře dopadlo a my letíme směrem New York. Na letišti se přivítáme radostě s Marký, ale všichni jsme úplně vyfluslý. Marký nachystala úplně nejlepší burgery (i řepový - pro ty, kdo nejí maso a ona si to pamatuje 🙂). Sice jíme okolo 23:00 místního času, ale to vůbec nevadí, jsme přece v Americe a to se může, takže si pořádně naložím.

12.4. - 2.den - 21,7 km

I když jsme spali jenom pár hodin, jet lag se zatím neprojevil a vstávali jsme před 8:00. Na snídani jsme měli nejlepší bagel ever a vyrážíme do centra. Bagel je typický americký jídlo. Speciální houska s dírou uprostřed, namazaná cream cheesem, přidali jsem si tuhý sýr, volský voko a hodně zeleniny. Mňam! Jedli jsme to skoro na každou snídani a protože jsme měli pořádný výdej, ke konci pobytu jsem si dala i dva 😃.

Ještě než vyrazíme ven, na internetu se objevila zpráva, že se střílelo v metru, kde jsme se měli za chvíli pohybovat. No, slušný začátek a pak, že je v NY bezpečno. Po snídani jsme s Jardou šli zkontrolovat počasí venku, abychom ostatním řekli, jak se mají obléct a u toho jsme popíjeli ranní kávu. A překvapivě se z toho stal každodenní rituál 🙂. 

Jdeme na nádraží a odtud jede vlak z New Jersey - Newark směr NY. V New Jersey je to docela rozdíl (špína a všude hodně bezdomovců) oproti NY, který byl uklizený. Taky se od Marký dozvídám, že v Americe je velký rozdíl v sociálních třídách. U nás je největší střední třída, v Americe zas bohatá a chudá. A třeba jejich zdravotnictví, za všechno si musí platit a né zrovna malý částky. Tady si člověk opravdu uvědomí, že je vlastně rád čechem, nebo alespoň já to tak mám. Žiju ve střední třídě, mám možnost cestovat, pracovat ve firmě která mi dává smysl, a díky tomu, že zdravotnictví je nastavené tak, jak je, můžu dneska dělat osvětu a být holkou s handicapem.

Vlak jede přes řeku a vystoupíme ve World Trade Centre - krásná a umělecky zajímavá bílá budova. Prý jenom 2% nádraží je takhle moderních. Když vylezeme ven, nestíháme žhavit foťáky. I když jsme to viděli tak tisíckrát na fotce, ten pohled stojí za to! 🙂 Udělalo se takový teplo, že i na sukni byl hic. Přicházíme k památníku 9/11 Memorial Torres Gemelas NY, kde stála dvojčata. To místo je prostě zvláštní.

Pokračujeme k řece odkud je vidět Socha Svobody, pak Italská čtvrť, kde mají neuvěřitelně drahou zmrzlinu (tak jsme ji oželeli) a nakonec zakempíme na oběd hned vedle v SoHo - čínské čtvrti. Dáváme si ramen a na vyzkoušení knedlíčky v česnekovém oleji - hodně dobrý! A pak jsme si koupili zmrzlinu v obchodě za 1$ 😃 - ovocná dřeň, ale pak tam byla ta pravá americká, pořádně smetanová, zmrzlina - myslím, že jsme doplnili kalorie na celý den. Procházeli přes Brooklynský most - nejstarší a nejznámější most, ale bylo velký teplo a moc lidí, takže jsme ho jenom prošli, a ani žádný focení neproběhlo. Aspoň jsem si v rychlosti udělala selfíčko.

Ono v NY je moc lidí - všude a pořád. Akorát se to dělá na: míň hodně lidí, středně hodně lidí a tlačenice. Na to si holt musíme zvyknout. Blíží se večer a část party jde na zápas NHL, který je hodně daleko, takže se musí i několikrát přestupovat v metru. Jo, hodně štěstí! Ještě, že nejdu. Marký šla do školy a já a Vydy jsme nakoupily pohledy pro všechny a šli je do parku napsat. Prodavač se nám smál jestli to máme pro rodinu, kupovali jsme skoro 30 pohledů a známek, to by byla teda velká rodina. Sedly jsme si do parku Washington Square park, který je obklopený jenom budovami vysoké školy, kam Marky chodí. Bylo tam čisto, sluníčko nám pomalu zapadalo nad hlavou a všude byli mladí lidé. Skateboardisti, pouliční malíři, prodejci trávy - tam je to asi legální. A spíš potkáte člověka, co kouří trávu, než s cigaterou. Další tancovali a mohl se k nim přidat kdokoliv, kravaťák, bezdomovec, žid, starší, mladí ... a nikdo tě neodsoudil. Hrozně mile to na mě působilo. Řekla bych, že to místo bylo naplněno láskou, porozuměním a krásným soužitím. Celý ten park byl něco, na co bych se mohla dívat donekonečna.

Zničení a uchození se vracíme domů. Na to, že jsme tady první den, naprostá pecka!

13.4. - 3.den - 14,4 km

Děcka přišli z NHL okolo druhé ráno, takže odchod v poledne byl přijatelný🙂. Jdeme přímo na Broadway, kde hrají muzikál Chicago v hlavní roli s Pamelou Anderson. Musím říct, že klobouk dolů všem, co tam účinkovali - takový taneční čísla! A na to, že je Pamele přes 50 let, dávala to s přehledem. Klobouk dolů! Když jsme vycházeli z divadla jako jedni z posledních, diváci, co čekali na Pamelu nám začali tleskat. My jsme nechápali proč tleskají a oni brzy pochopili, že tleskají úplně cizím lidem. Tak jsme zažili chvilku slávy na Broadway. Jo, asi bych si to nechala líbit být slavná 😃.

Potom jsme šli do Central parku - plíce New Yorku, jinak je město jedna velká betonová džungle. Okolo jsou vidět krásně mrakodrapy - i ten nejužší! A Šárku posral pták 😃. 

Po cestě domů jsme stihli ještě katedrálu svatého Patrika, kde jsme se na chvíli zastavili. Tak čistý, upravený a nádherný, že až oči přechází zrak. Měli jsme to i s hudbou, zrovna cvičili na varhany.

Poz. metro - nebýt Marký, tak se v tom vůbec nevyznáme, a alespoň já jsem totálně ztracená. To jsem ovšem netušila, že za pár dní mě čeká samostatná jízda, ale o tom o pár řádku dál. Skoro pokaždé odjíždíme z jiného nástupiště a navíc se musíme trefit do správného vlaku, tedy metra. No, už jen to je zážitek.

14.4. - 4.den - 21,9 km

Každý večer přijdeme o půlnoci, někdy i později, a pokaždé vstávám okolo 7:00. Ale ten ranní čas využiji na dopsání deníku (občas v metru), trošku zacvičím (2x za celý výlet), ranní sprcha, vyřídím pracovní emaily (kouknu, co přibylo). A pak se většinou pustím do přípavy snídaně (nakrájím zeleninu). Všichni už jsou téměř vzhůru a jdeme se nasnídat.

Děláme závody v krkání, ale mě to teda vůbec nejde. Pan Beneš (Beny, ale takhle se mu taky říká) vítězí. Později se na vlastní uši přesvědčím, že je tady ještě někdo, kdo krká, jak starý chlap a překvapivě to chlap není 😃.

Každý den nám zabírá cesta 1 až 1,5 hodiny jenom do NY. Možná by bylo lepší připlatit si a bydlet přímo v centru, ušetříte hlavně čas. Míříme do Rockefeller centra na vyhlídku. "Noo tyyy vogooo!" vypadlo ze mě. Viděla jsem už tisíckrát fotky, ale vidět to na vlastní oči, to se nedá popsat. Sice bylo trošku zataženo - smog nad městem, ale ten výhled určitě stojí za to!

Míříme na 1$ pizzu, abychom si ji mohli odškrnout z našeho seznamu. Pizza dobrá, ale mastná jako prase. Když je ale hlad, sníš všechno 😃.

Na Grand Central station (největší nádraží) jsme měli pouhý tři minuty a potom jsme pospíchali na kino. Podle google maps je to 1,5 h cesty pěšky, ale to nepočítají na každým rohu semafory. Takže nám to zabralo přes 2 hodiny. Dopředu se dostali Marký a Jára a to nebyla rychlá chůze, to byl přímo běh, abychom kino stihli. Všichni jsme byli naštvaní, vyčerpání a když jsme se blížili ke kinu, Marký radostě a povzbudivě zahlásala: "Jsme fakt dobrý parto!" Měli jste vidět naše pohledy, rozhodně nebyly radostné. 😃 Odměnou nám bylo kino, který začínalo nakonec se zpožděním, takže akorát. A ty jejich sedačky! Po kině jsme šli na pivo s kamarády od Marký. No šli, některý z nás se pokoušeli o chůzi, ale moc to nešlo. Ještě, že ta hospoda byla tak blízko. Pivko za 8 $ nám spravilo chuť. Doplazili jsme se domů a šli spát chvilku před druhou. Opět náročný, ale kvalitní den!

To be continued ...