Nikdy nic nevzdávat / Eliška

"Ahoj, jsem Eliška a mrtvici jsem dostala v 19, před 5 lety. Jak bych se popsala? Jsem od narození usměvavá a pro každou srandu. Ráda se seznamuji a bavím s lidmi, jsem velmi komunikativní a praštěná. A díky tomu, co se mi stalo, žiju tady a teď a nedělám si už starosti, co bude."

Jak probíhal den, kdy se ti přihodila mrtvice?

Den před tím, než se mi to stalo, jsem byla v práci a už od rána jsem se cítila jako kdybych byla po flámu, strašně mě bolela hlava. Holky z práce mi daly několik prášku, ale nic nezabralo. V sedm večer, když jsem skončila v práci, pro mě přijel přítel. Tehdy mě učil řídit, protože jsem za týden měla jít na závěrečné zkoušky, ale necítila jsem se dobře, tak jsme jeli domů. Rychle jsem se vykoupala a šla do postele. V posteli jsem spala-nespala, byla jsem mimo. Ráno, když zvonil příteli budík, jsem ho rychle típla a šla se rychle obléknout, protože jsem myslela, že jdu do práce já, ale byl to budík přítele. Šla jsem znovu do postele, přítel se šel obléknout, přišel mi dát pusu a já už opravdu usnula. Za chvilku přišla jeho mamka a říká mi, že jde do krámu, jestli chci něco přinést, ale už mi nešlo mluvit, tak volala hned sanitku a přítele. Přijel Péťa a začal mě oblékat. Jenže já jsem v hlavě věděla jak se oblékat, tak jsem se s ním začala hádat, tak mi dal teda tričko, ať si ho obléknu, ale já ho jen držela a nic nedělala. V hlavě jsem si ho jakoby oblékla. Když jsem ležela v sanitce, napíchli mi kanylu, Péťa mi přišel dát pusu a řekl: "Neboj, všechno bude dobrý." Odjeli jsme a od té doby už si nic nepamatuji.

Z vyprávění vím, že jsem první měsíc byla uvedena do hlubokého spánku a zároveň jsem měla krvácení do mozku a otok mozku, a tak mi museli dělat kranioplastiku - odkryli mi půlku lebky a dali mi ji do lihu. Aby toho nebylo málo, tak se přidaly různé infekce a zápal plic. Po měsíci mě probudili a převáželi na NIP do Prahy na Malvazinky. Tam mě postupně zbavovali přístroje na dýchání, učili dýchat, polykat, odkašlávat a podobně. Stále jsem ale byla na cévce a na plínách.

Jediné, co mi zůstalo v hlavě je, jak jsem byla v těch nemocnicích, ale v hlavě jsem měla pořád ústeckou nemocnici. Neuměla jsem mluvit, dýchat, číst, psát a podobně. V hlavě jsem byla v pořádku, ale jen v té hlavě. Měla jsem zavedený shunt (zařízení, které odvádí nadbytečný mozkomíšní mok z hlavy do břicha), který mi museli několikrát měnit – na začátku roku 2021, potom v roce 2022 mi ho několikrát vyměňovali a naposledy v roce 2023, kdy mi ho pan doktor vyndal a od té doby jsem znovuzrozená. Při předposlední operaci jsem říkala lékaři ve snu, že už ten shunt nechci, ale on mi ho dal znovu, jen jiný typ. Takže jsem moc ráda, že mi ho vyndal pak jiný lékař, kterého jsem neměla ráda, ale teď už ho miluju.

Jakou následnou léčbu jsi prošla v prvním roce od mrtvice a co bys udělala jinak?

Když bych to shrnula, chodila jsem na rehabilitace a pořád chodím k terapeutce, kvůli mé paměti.

Těch 8 měsíců po mrtvici jsem byla jen v nemocnicích a někdy v červnu jsem až začala rehabilitovat, znovu se učit vše od znova a podobně. Chodila jsem v nemocnici s rehabilitačním chodítkem a i na pokoji jsem měla nějakou pomůcku, která je vidět na fotce. Hlavně pro mě asi nejhorší bylo to, že jsem to vše měla jenom v hlavě. Třeba když mi řekli, abych se posadila, tak já se posadila, ale jenom v hlavě a vlastně jsem nechápala, co po mně ještě chtějí.

Jaké máš následky po mrtvici?

Nezůstala jsem ochrnutá, spíš jsem naopak zrychlila, třeba chůzi mám 3x tak rychlou, jak před mrtvicí. Mám ale problémy s krátkodobou pamětí, vše musím udělat hned, za což jsem ráda sama za sebe, že jsem se to naučila. Vlastně je pro mě každý den nový, to ostatní nechápou a myslí si, že když mi něco řeknou, tak že to vím, ale já si to do druhého dne už nepamatuji. Věci, které se mi každodenně opakují jsem schopna si zapamatovat, ale nesmí mi to ale nikdo narušit. Taky mám epileptické záchvaty, někdy 3 za den a jindy třeba měsíc ani jeden. Ještě se mi obrátila termoregulace v jarních a letních měsících mi je zima a v zimě mi je zase teplo tak, že můžu klidně chodit v tričku. Mám i úzkostné stavy, nezvládám hluk a nezvládám více lidí a úkolů Třeba na úřadech nebo u lékařů potřebuju doprovod, protože nedokážu zachytit a zapamatovat si vše, co mi říkají. Mám problém i s penězmi, proto platím hlavně kartou.

Nejhorší z toho je, že mi moje následky lidi nevěří, nebo to nechápou.

Jak vypadá tvůj život po mrtvici?

Po mrtvici jsem konečně našla sama sebe a žiju už sama za sebe.

Než jsem dostala mrtvici, pracovala jsem u nás v Terezíně v domově se zvláštním režimem, kde jsem se starala o ležící lidi a zároveň si při tom udělala různé kurzy na PSS (Pracovníka v sociálních službách). V této práci jsem se našla a moc mě to bavilo. Hned po propuštění z Nemocnice jsem se okamžitě chtěla vrátit, což bylo špatně, protože jsem ještě nechápala, co se mi stalo a jak s tím mám pracovat. Ve snu mi někdo řekl, ať to změním a já se podle toho řídila. Tím, že jsem nechtěla být furt jen doma, tak jsem si našla úklid na úřadu práce, který byl ale až od páté hodiny odpoledne, někdy i později, což mi nevyhovovalo, a proto jsem tam skončila. Pořád mě to ale táhlo zpátky do DZR (domov se zvláštním režimem), kam se mi letos podařilo dostat zpátky s tím rozdílem, že jsem na jiném oddělení, kde je míň klientů a kolegyň a dělám jen 4 hodiny dopoledne, to mi vyhovuje.

Bohužel, kamarádky a kamarády které jsem měla, se se mnou přestali bavit. Tím jsem zůstala víceméně sama. Většinu času trávím buď s mámou nebo babičkou, které potřebují mojí pomoc. Zřídka jdu s kamarádkou ven. Odpoledne chodím na pokec do pekárny za holkama, které tam prodávají a kde mám možnost občas potkat i známe lidi a pokecat.

Setkáváš se s nějakým chováním vůči svému handicapu, ať už pozitivním nebo negativním, na které bys chtěla poukázat?

Zážitky vyloženě nemám, jen mě mrzí, že tím, že žiju a jsem ,,stejná" jako před tím, než se mi to stalo, mě tak hodně lidí bere, ale některé věci, co jsou pro ostatní důležité, jsou pro mě kraviny a to oni nechápou.

Myšlenka v jedné větě, kterou bys chtěla všem vzkázat.

Nikdy nic nevzdávat.