Nový začátek / Štěpánka

"Ahoj, jsem Štěpánka a mrtvici jsem měla ve 4 letech, před 16 lety. Jak bych se popsala? Jsem tvrdohlavá, jdu si za svým cílem a jsem empatická. "

Jak probíhal den, kdy se ti přihodila mrtvice?

Stalo se mi to ve školce. Díky rychlému rozpoznání mrtvice jednou z učitelek jsem ale byla zachráněna včas. Ten den jsem jsem normálně šla do školky a chovala jsem se jako děti v mém věku. Prý jsem seděla na takové lavičce, povídala jsem si s kamarádkama a najednou mi klesl koutek a upadla jsem na zem. Učitelka ihned volala záchranku a rodičům. Rodiče přijeli zrovna když mě nakládali do sanitky. Odvezli mě do Motola, kde zjistili že jsem měla cévní mozkovou příhodu. A tam začala ta cesta, která trvá do teď.

Jakou následnou léčbu jsi prošla v prvním roce od mrtvice a co bys udělala jinak?

Po 3 týdnech pobytu na JIP následovala canisterapie (podpůrná terapie pomocí psů, která se využívá pro zlepšení psychického i fyzického stavu člověka) a rehabilitace v Motole. Po 2,5 měsících v Motole jsem plynule přešla na 2 měsíce do léčebného pobytu v Janských Lázních. Tam jsem jezdila do 7 let, než jsem začala chodit do školy. Začala jsem chodit na plavání a na hlavně na hipoterapie. Koně mě stále baví, jenom na to v momentální době není čas.

V nemocnici jsem ztratila chuť do života, chtěli mě nasadit antidepresiva, ale mamka nechtěla. Můj psychický stav se zlepšit díky kontaktu ze psem, kterého terapeuti několikrát týdně přivedli do Motola na návštěvu. Vrátilo mi to dobrou náladu, mohla jsem po té začít cvičit a začala jsem komunikovat s psycholožkou.

Máš následky po mrtvici? Jaké? Jak s nimi ne/pracuješ?

Ano, mám následky. Celou pravou část těla mám funkční jen napůl. Kulhám na pravou nohu, pravá ruka je od lokte nefunkční a má nekoordinované pohyby. Moji kamarádi říkají, že se lekám úplně všeho, ale to jsou pohyby které nemohu ovlivnit. Stále bojuji s následky afázie.

Jak jsi prožívala období po mrtvici?

Časem jsem začala intenzivně cvičit, abych zase dostala chuť do života. Po několika měsících jsem začala jezdit na koních a plavat a chodila na rehabilitace v Berouně. Koně mě pořad lákají, jenom na ně už nemám tolik času, takže jsem s tím před rokem skončila kvůli škole. Stále docházím k psycholožce, protože můj stav není natolik udržitelný.

Úplné smíření s mým stavem ještě nepřišlo, ale v 18 letech jsem se začala brát taková, jaká jsem. Předtím jsem se nenáviděla za to, co se mi stalo. Samozřejmě že mám takové stavy do teď, ale nemám je tak často. Hodně mi pomohli se smířením moje rodina a kamarádi.

Jak vypadá tvůj život po mrtvici?

Moje první brigáda byla v chráněné dílně, kde jsem dělala krabičky. Potom co jsem nastoupila na školu mě to zavedlo k práci s lidmi. Začala jsem pracovat v domově pro seniory jako pečovatelka. Bylo to fyzicky i psychicky náročné, ale když se do toho člověk kousne, tak to jde. Studovala jsem obor, který je k dané práci vhodný - sociální činnost. Neudělala jsem maturitu cermat, ale mám ukončené 4 roky SOŠ. Nyní chodím do církevní školy - učební obor pečovatelka. Pracuju s dětmi v dětském domově. Nejlepší je vidět na jejich tvářích radost. Děti se mě stále ptají co mám z rukou. Samozřejmě jsou zvídavé, takže jim říkám, že jsem upadla, protože by to nepochopili.

Můj život po mrtvici se asi hodně liší od toho obyčejného. Nemohu dělat všechny věci co zdraví lidé, ale snažím se vše dělat nějak alternativně. Chodim na rehabilitace, logopedii, hipoterapie. V 18 letech jsem si chtěla udělat řidičák, tak jsem hledala a nejbližší vhodná autoškola byla v Praze na Žižkově. O té jsem se dozvěděla až po dlouhém hledání na internetových stránkách, protože jsem hledala autoškolu pro lidi s tělesným postižením. Chci dát vědět že i s mrtvicí se dá řídit.

Setkáváš se s nějakým chováním vůči svému handicapu, ať už pozitivním nebo negativním, na které bys chtěla poukázat?

Rozdělím si to na pozitivní a negativní zážitky.

Pozitivní - Moji kamarádi se mě brali takovou, jaká jsem. Když někde poznávám nové lidi a neptají se co mám s rukou, tak jsem ráda.

Negativní - Když jdu po ulici, tak každý se na mě kouká co to mám s nohou nebo s rukou. Chci poukázat na to, že někteří lidé si neuvědomují, jaký mohou mít jejich pohledy dopad na člověka. A když poznávám nové lidi, většinou se mě ptají, co mám s tou rukou, a já vždycky odpovídám, že nic. Nechci to vysvětlovat, protože jsem to musela vysvětlovat už tolika lidem, že už mě to nebaví.

Myšlenka v jedné větě, kterou bys chtěla všem vzkázat.

Život jde žít i s handicapem.