Jak to všechno začalo...

Byla jsem 20ti letá studentka vysoké školy v 1. semestru. Protože jsem od malička měla potřebu organizovat a všechno řídit (asi po dědovi :D), zorganizovala jsem si svůj život. Měla jsem plán! Dokončit vejšku s vyznamenáním, najít si chytrého a krásného přítele, pracovat, nejlépe v zahraničí ve vlastní úspěšné firmě, postavit krásný barák, mít krásnou a velkou svatbu, při práci bychom stihli mít spoustu dětí a žít do konce života šťastně a spokojeně. Krásný plán, že?

Je 6.prosince a s kámošema se jako každý se chystáme chodit na čerty. Nakonec zůstávám doma, není mě vůbec dobře. Ještě v prosinci, dva dny před Štědrým dnem jsem dostala výpadek paměti. Začala jsem brečet, že jsem úplně zapomněla na Vánoce a nemám žádný dárky. Taťka ségře řekl, ať mi neříká o tom, že jsem měla výpadek ale pouze, že máme všechno nakoupený. Všem to bylo hodně zvláštní. A já jsem si pak vzpomněla a říkám, že už je to dobrý.

Potom dostávám vysoké horečky - 38 °C až 40 °C. To se táhne přes celý svátky. Nikdo to nesmí však vědět, protože v lednu mě čekají první zkoušky a tam přeci musím být. Narušilo by to můj plán. Zpětně si říkám, jak jsem mohla být tak blbá. Horečky se se mnou táhnou až do konce ledna.

Je po zkouškovým a máme týden volno. Teď je můj čas, řeknu to našim. Samozřejmě naši se vyděsí a mají o mě strach - horečky dosahují stále 39 °C až 40 °C. Okamžitě jedu do nemocnice. V té době jsem neměla doktory zrovna v lásce. Myslela jsem si, že k doktorům chodí jenom simulanti a starý lidi. A já jsem rozhodně nebyla ani jedno z toho!

Moje diagnóza - kromě vysoký horečky se mně skoro každý den chtělo brečet, byla jsem protivná, ještě mě bolelo jako kdyby v levý části pánve a začala bolest břicha.

Horečku mně srazili antibiotiky, ale pánev mě bolela čím dál víc. Pomalu jsem si ani nemohla sednout na postel, jaká strašná bolet to byla. Dělali mně všelijaká vyšetření, to, jak vám srčí do pusy nějakou hadičku a jedou až do žaludku, pak do konečníku, skenovali pánev, brali mi každý den několik krve a posílali to na rozbory, spousty dalšího, ale vypadalo, jako když jsem zdravá. Připadala jsem si jako simulant, tedy řekla jsem, že se to zlepšuje, i když to bylo čím dál horší a po 14ti dnech jsem šla domů.

Jednou večer mě našli v zhasnutém pokoji brečící. Každý pohyb vytvářel neskutečnou bolest, hlavně rameno a kyčel. Pamatuji si, jak mě naši oblíkali do kalhot domácích volných, protože uplý katě bych nezvládla a i tak jsem to moc nedávala (tuhle bolest bych nikomu nepřála). Naši mě odvezli mě do nemocnice. Tam mi dělali zase znova všechna vyšetření. Do rána mi otekla noha. Říká se tomu růža. Nasadili antibiotika a bingo! Přišli, že mám gen Bechtěreva, který podle doktorů způsoboval všechny bolesti (v tom se ale pletli). Všichni jsme se zaradovali, nasadili mně kortikoidy (největší svinstvo mezi léky). Poslali mě domů s přísnou dietou, kdy nemůžeš, skoro nic a žádný alkohol. Když jsem se ptala, kdy mi léky vysadí, řekli že až se to ustálí. Někdo půl roku, někdo 5 let, někdo celý život. Nějak jsem, ale cítila, že něco v mém těle není v pořádku, ale nevěděla jsem co.

Pak přišlo ráno 22. dubna 2013 a v ten den se mi změnil život o 360°.

Poučení: U lékaře se nevyplatí lhát a už vůbec ne zatajovat ostatním, co vám je a jak se cítíte, i když jste třeba tvrďák.