První Brno si (ne)pamatuji 

Jak jsem říkala, mrtvice byla jenom začátek. Bohužel necelých 14 dní si pamatuji jenom matně. Proto i tento článek je poskládán ze vzpomínek nejen mých. Ležela jsem u Sv. Anny na JIPce a musím říct, že se tam o mě starali moc hezky. Sestřičky byly tak hodný, že za mnou pustily, alespoň ty nejbližší, mou rodinu. Chtěla bych poděkovat veřejně - DÍKY! Když dostanete mrtvici, u Sv. Anny bude o vás dobře postaráno.

Následují tři krátké vzpomínky, které jsou v mém příběhu důležité.

DÍRA DO KRKU

Za pár dní jsem dostala zápal plic, což se u pacientu s mrtvicí občas stává. Začali mi dávat antibiotika a masku s kyslíkem. Doufali, že to pomůže. Jenže nepomohlo. Začala jsem se dusit, zvracet, nemohla jsem dýchat, a tak mě okamžitě udělali do krku díru, takzvanou tracheotomii. Takže teď jsem mohla opravdu vydávat pouze zvuky.

Moje mluvení znělo asi takhle..ZDE

HEJBU PALCEM

Když se mi to stalo, byla jsem na tom vážně špatně, hlavně po fyzické stránce. Moje teta Jitka donesla zázračný olejíčky, který mi mamka vmasírovala do noh, abych zase mohla chodit. Dělala to několikrát denně, několik hodin. I když se první dny nic nedělo, mamka stále věřila a masírovala dál. A po pár dnech jsem pohla palcem u nohy. Byl to takový malý zázrak, že rodina se opila, takovou měli radost, že jsem pohla palcem u nohy, chápete? Palcem u nohy! Občas si říkám, jak málo stačí ke štěstí. :)

PRVNÍ ZADÍVÁNÍ DO ZRCADLA

Umíte si to představit dvaceti letá holka bez sprchy, malování, oblečení...Prvních dvanáct dní jsem se nesprchovala ani nemyla vlasy, protože jsem si o to neuměla říct. Až dvanáctý den mi mamka umyla v lavoru vlasy, protože ji to jen tak napadlo. Jak já jsem jí byla vděčná! Obecně koupání v nemocnici bylo dosti zvláštní, vlastně zpětně docela vtipný. Nejprve mě neumývali vůbec, pak jenom otírali mokrým hadrem a pak koupali. Vždy, když mě koupali, nemohla jsem ještě chodit, a tak s pomocí sestřičky jsem se v leže přesunula nahá na lůžko a jeli jsme do sprchy. Tam mě namydlili, opláchli a jeli jsme zpět. To lůžko vypadalo jako necky. Připomnělo mi to necky na prase, když jsme doma zabíjeli. Navíc jsem tam ležela bezvládně, stejně jako to prasátko. Nic moc! Ale pocit čistoty byl vážně skvělý.

Několik dní jsem prosila o zrcadlo. Myslím, že slovo zrcadlo jsem ještě neuměla říct, ale nějak jsme se dorozuměli. Pamatuji si, jaké bylo moje zděšení, když mi ho přinesli. Nechtěla jsem tomu věřit, asi špatný zrcadlo... Vypadala jsem úplně jinak než dřív. Pravá půlka tváře jako kdyby svěšená, pravý oko a pravá půlka rtů se nehýbala, i když jsem něco chtěla říct. Zpětně jsem říkala našim, proč mě nevyfotili, že by se mně to hodilo, třeba před a nyní? A oni říkali, že je to ani nepadlo a navíc, nechtějí abych si pamatovala, jak jsem vypadala, ach jo truhlíci, no...