Tanzánie (2/2)

Druhý týden v Mpanze.

Nemoci, aneb co vás může potkat v Tanzánii. Asi nejčastější je malárie, kterou přenáší komáři a proto v každém ubytování byly postele se sítí. Jenda říkal v Mpanze: "Tady komáři létají jenom do devíti." A já na to: "Tak to je zajímavý, teď mě štípl jeden a to už je po devátý...hmm, asi nějakej přesčasák."

Malárie se vyskytuje docela často a pokud se neléčí, člověk na ni může i zemřít. Několikrát v průběhu pobytu jsme si mysleli, že ji máme, i když jsme se stříkali repelentem a spali pod sítí. Někteří z nás trpěli na zimnici, zvracení, dehydrataci, bolest hlavy ... typický příznaky, ale paní šamanka/doktorka nám dělala testy několikrát a nikdo malárii neměl, asi. Testy nebyly úplně spolehlivý.

S holkama jsme měly hodinu denně na english club. Studentům bylo okolo 15 let a docela s námi komunikovali. Občas házeli i nějaký vtipy, takže stydlivý až na výjimky naštěstí nebyli. Naše hodiny byly právě o komunikaci, a kolikrát jsme se i my docela zapotily, abychom jim rozuměly. Angličtina je tu trošku jiná, než jakou uslyšíte v Evropě. Luštili jsme křížovku, povídali jsme si o budoucí práci, co všechno by měli zvládnout, aby jí dosáhli. Na poslední hodině si vyráběli deníky, ze kterých měli velkou radost. Je pro nás překvapující, že mají jednu, nebo pár učebnic kolikrát v angličtině (úřední jazyk je svahilština) pro celou třídu. Moc školních pomůcek nemají, i za tužku nebo pastelku jsou rádi.

V pátek odpoledne jsme se zašly kouknout na hřiště, kde měli mít zápas ve fotbalu. Hřiště je směrem dolů, ale z pořádnýho kopečka. Dolů jsem se občas i bála, tak strmý to bylo. Otevřela se nám krásná velká planina, ale zarostlá. Místní kluci už sekali trávu (mačetama) a holky uklízely posekané křoví. Samozřejmě, že jsme se hned aktivně přidaly a těšily jsme se na zápas. Ale po chvíli nám bylo řečeno, že zápas je odsunut na zítra, že už se to dneska nestihne. Což nás mělo hned napadnout. Jo, a kdyby viděli naši fotbalisti na jaký půdě hrají, tak by se asi zvencli. 🙈

Zkraje týdne jsme dodělávali vazby a kluci už pomalu začínali stavět, na což už jsme nebyly, my ženy, potřeba. Občas nás potřebovali, to zase jo, ale né tak často. Myslím, že by se hodil ještě jeden kluk do party, protože: "Snad ten Zanzibar stihneme," psala jsem si do deníku z legrace, protože práce bylo nad hlavu. Tom a Jenda si mysleli, že to myslím vážně, ale protože jsou šikovný, dokázali si poradit se vším a práce jim šla od ruky.

S holkama jsme si našly však jiné úkoly. Například praní prádla, aneb pračka jsou ženy - mají na to určitý grif, že prádlo vypadá ještě čistší, než jsme ho koupily, vážně. Joo, a perou všechno ve studený vodě. Snažíme se postup obkoukat, ale po pár vypraných kusech řeknou, ať raději sedíme a koukáme se. Tak jen koukáme. :D Další zastávka byla v kuchyni. Kuchyň mají velice prostou, vaří venku na ohni a slepice jim chodí snášet přímo do kuchyně. Pod kuchyní je zahrádka, kde si pěstují zeleninu. Každý den jsem si psala deník a občas jsem přidávala fotky na instragram (@holkashandicapem) a taky jsem přečetla dvě knížky.

Poslední den, tedy v sobotu, jsme měli vážně, vážně blbý den, ale semlelo se toho dost. Toma vzbudil ranní povyk venku. Baba Jenda už pracoval na střeše a Lenka odklízela spolu se studentkami dřevo, který tam po nás zůstalo. Já jsem zatím připravovala ranní kávu, kterou jsme si dovezli, protože ta africká, ještě ke všemu rozpustná, není moc dobrá. Dopoledne bylo v rámci možností ještě dobrý, ale odpoledne se sra**, co mohlo. Kluci nestíhali: "Jediný pokrývání plechů nám prostě nejde," říkal Tom. My ženy a Petr jsme měli postavit volejbalový hřiště, na který přivezl baba Jenda sít. Krásný písčitý plac, ale nepoužitelný. To jsme zjistili, až po čtyrech hodinách marného usilí. Tomovi se udělalo už od rána špatně a jenom se to stupňovalo. Odpoledne poslal Petra na střechu místo sebe. Ten se ale bojí výšek. Baba Jenda lehce vynervil, protože tam nebyla žádná spolupráce a Tom musel jít opět na střechu, i když mu bylo blbě a měl zimnici... Navečer naznali, že to prostě nestihnou a raději zaplatí pokrývače. Ale půlka střechy byla přeci jen hotová. V pondělí po našem odjezdu byla už budova hotová i se střechou. Tak, co na to říkáte? :)

Následovala velká slavnostní večeře, kde se pronášely slavnostní proslovy, a ano i my. :D A mimoto nám bylo oznámeno, že vlak nepojede v 16:00 odpoledne, ale ve 4:00 ráno. No, myslím, že nepůjdeme spát. A po zabalení o. Jenda s Léňou šli opravovat o půlnoci čerpadlo s čelovkami, protože na to zkrátka dřív nebyl čas. Budím Petra hodinu před odjezdem, Marťa balí Toma, a tak tak se vrací Jenda s Léňou, čerpadlo bohužel neopraveno. Na vlak přijíždíme před čtvrtou hodinou a pochvalujeme si, jak jsme se zvládli vypravit. Vlak nám přijel, ovšem až po sedmý. No, tady se vážně naučíš čekat, chtě nechtě.

A teď nás čekaly vytoužený a zasloužený tři dny na Zanzibaru. Přiběhli jsme na trajekt v Der es Salaamu v 7:03 a je to snad jediný, co odjíždí včas. To byl fakt pech, 3 minuty a stihli bychom to. No nic, v 10:30 jel další. Na Zanzibaru jsme si vzali nakonec taxi, že na pláži budeme rychleji. V autě přišla řeč na bouračky aut. Tom říkal: "Malých ťukanců je málo, zato velkých bouraček je až požehnaně." Neuplynulo ani pět minut, ozvala se velká rána a náraz s námi pořádně škubl. Narazili jsme do auta před náma. Někteří mírně potlučení, celkově však v pořádku. Ale večer Léňa začala zvracet (asi otřes mozku) a potom si šla si lehnout. Najednou se jí chtělo znovu, ale protože by to nestihla, podal jí Jenda sáček. Jenže sáček byl bavlněný, takže to začalo téct na zem. Druhý den jí bylo už líp, achjo každý den je nějaký vzrůšo, fakt. Ale zpátky, vzali jsme si jiného taxíka, tady by to bylo ještě na dlouho a my jsme nechtěli ztrácet čas. Padesát metrů před cílem se nám otevřel exotický ráj na zemi. Bílé pláže, sluníčko, výborný jídlo, spousta kiterů - něco jako surf, ale s drakem. Bydleli jsme v chatkách, kde byl písek pod nohama a na baru měli jedno důležité heslo. "No stress." A tak jsme se podle toho zařídili. Ráno jsme vstávali a dívali se na východ slunce, opalovali se, oceán byl jako kafe, jedli jsme dobrý jídlo, sluníčko svítilo, podnikali jsme noční procházky po pláži, kde všude lezli krabi, no co víc si můžeš přát. Jenda zase po roce zkoušel kitesurfing a už mu to docela šlo. (Poz. kvůli tomu jsme tady. Kdyby nebyl kitesurfing, nebyl by ani žádný Zanzibar. :D ) Jednou jsem se šla projít po pláži a přidal se masaj. Po pár větách se mě zeptal, jestli chci mít děti. Já jsem odpověděla, že pokud se zadaří, tak ano. A on: "A chceš mít děti bílý nebo kapučíno?" :D

Třetí a zároveň poslední den na Zanzibaru a tudíž i v Africe. Ráno si bereme autobus Daladala a jedeme na trajekt. No, to vám byla jízda! Byl tam jeden řidič autobusu a ještě naháneč lidí a výběrčí v jednom. Po cestě nejsou zastávky, prostě kdo mávne na autobus, tomu zastaví. Dveře jsou skoro pořád otevřený a lidé musí občas naskakovat za jízdy. Měli jsme ještě tři hodiny čas a tak jsme šli do muzea otroctví, do katedrály, která je hodně prostá, na rybí trh a na trh s kořením. Nakonec jsme měli co dělat, abychom trajekt stihli. Přijíždíme do Der es Salaam a protože jedeme s Babou Jendou, tak musíme vyzkoušet ještě jízdu na motorkách, abychom měli všechny zážitky. Holky se nejdřív nedůvěřivě dívaly, ale pak bylo to boží! Příště všude jenom na motorkách!

Zanzibar je exotický ráj na zemi, kde si připadáte jako v pohádce, ale má to i svý proti. Pláže jsou až několikrát dražší a celá ekonomika stojí na turistech. Na jednu stranu lidé dostávají práci a mají z čeho žít, zároveň to úplně ztratilo kouzlo Afriky jako takové. Naše pouť vedla přes Der es Salaam, největší město v Tanzanii, Mpangu, vesnici uprostřed Tanzánie a Zanzibar, turistický ostrov. Každý místo bylo úplně jiné - ruch, lidé, jídlo, chudoba, doprava, vzdělání, hudba, víra, odpadky, domy... Tanzanie je rozmanitá země s nádhernou přírodou a obrovskou energií, která v nás zůstane ještě dlouho. A doufám, že se mi podařilo jí trochu předat v mém vyprávění i vám. :)

Jsem moc ráda, že jsem se mohla účastnit letošní výpravy, velkýho tanzánskýho dobrodružství. A navíc s partou mých skvělých kamarádů. Díky vám!