Víkendy ve Francii a tisíckrát poprvé 1/2
Jak jsem už řekla, ze začátku jsem byla takový Yes man. Na všechno jsem řekla "ano". I když jsem vůbec nevěděla, kam jedeme a co tam budeme dělat. Přes týden jsme s dobrovolníky pracovali a víkendy byly volný. Takže jsem chtěla vidět co nejvíce a myslím, že se mi to i povedlo.
První místo kam jsme jeli, bylo město v horách, ale opravdových horách, ne kopcích, zvaných Thiers, kde měla Titi babičku, u které jsme byli ubytovaní. Takový dům jsem ještě neviděla. Byl jak z pohádky, trošku mi připomínal věž. Šli jsme po točitých úzkých schodech, který byly pomalovaný. Všude byly rozvěšeny stužky ze stropu. Všechno vypadalo jako z pohádky a završoval to krb s houpacím křeslem. Jak jsem říkala, město je v horách, a když jsme jeli nahoru, tak jsem se hodně bála, aby se s námi auto nepřevrátilo. A zajít si na nákup a zpět je už normálně na vysokohorskou turistiku. Zkrátka takový město jsem ještě neviděla.
Titi měla přednášku právě v Thiers o své roční cestě po Jižní Americe, kde cestovala. Stopovala a živila se tím, že stříhala lidi na ulici, dělala pouliční cirkus a spoustu dalších věcí. Nejen za to ji obdivuji. Po přednášce bylo posezení s rodinou, přáteli. Hodovalo se, pilo, veselilo a dokonce i tancovalo. Nějaký místní tanec, no bylo to vtipné. Ještě než jsme usnuli, hráli jsme never/ever (nikdy/vždy). Hra spočívala v ptaní se na zákeřné otázky. Třeba: "Jako dítě jsem ukradl bonbony ze sámošky." Kdo ukradl, tak se napije. Je to taková picí hra, ale když se po sklenici uvolní jazyk a snadněji se pak mluví anglicky, tak je to super trénink.
Druhý den jsme vyrazili s Titi a její babičkou na krátkou procházku, protože ostatní ještě spali. Těžko se mi popisuje, jak krásný to bylo. Viděli jsme celý město, jak se sbíhá do údolí. Město bylo ještě pod mlhou, ale čím víc jsme stoupali, tím víc byla vidět jasná obloha. Jednoduše nádhera! Vrátili jsme se domů a ostatní pomalu začali vstávat. Po snídani/obědě jsme vyrazili ještě na jednu delší procházku. Jakob, ten co chce zkusit vše, se rozhodl vykoupat v řece. Připomínám, že byl zrovna leden a vylézt potom na strom, samozřejmě nahý, mi přišlo jako čirý bláznovství To jsem ještě netušila, že mě to za dva roky čeká taky. 😀 Ale ten strom? Večer jsme přijeli do vymrzlého baráku, kde nešla elektrika - topení, teplá voda, světlo a takhle to následovalo ještě 3 dny. Pecička!
Měli jsme starý kamínka v baráku a jenom pár lidí v nich umělo zatopit. Jako holka z Vysočiny jezdící 10 let na tábor v přírodě to pro mě nebyl žádný problém. Netušila jsem, jakou může zatopení v kamnech vyvolat radost a vděk. Škoda, že ty kamínka byly pouze jedny. 😀
.....................
Co se týče času jídla, tak to tu měli úplně naopak. První jídlo bylo mezi 13.00 - 14.00 a poslední v 20.00 - 21:30. Já jím poslední jídlo v 17.00, takže to byl to docela nezvyk. Snažila jsem se přizpůsobit, ale nešlo to, zkrátka jedla jsem celý den. Možná i proto jsem přibrala 6 kg. 😀🙈
...................
Clermont - Ferrand je město obklopených 80 sopkama. A my jsme si vybrali tu nejznámější Puy de Dôme. Když jsme vylezli nahoru, foukal tak neuvěřitelný vítr, že jsme měli problém to ustát. Ale výhled byl epesní, to se musí nechat. Unavený, ale spokojený jsme šli na véču, kde na nás zapomněli. Skoro 2 hodiny zpoždění. A my měli po celým dnu táááákový hlad. Večer ale nekončil. Koncert, klub a hodinová cesta na místo, kde jsme měli přespat. Ten dům se opravoval, takže opět žádná voda, elektřina, nic. Vzali jsme si matračky z auta a šli jsme do domu. Potkat nás v 5 hodin ráno, tak si řeknu, že jsme někoho vykradli. 😀
Vzbudili jsme se docela brzo, protože dělníci začali vrtat. Ještě zpocení z večera, protože se nebylo kde umýt, začali někteří mrčet, že chtějí jet domů, že je to hrozný... ale nakonec jsme je přehlasovali a zůstali jsme. Bylo to jedno z nejlepších rozhodnutí. Clermont - Ferrand je snad jedno z nejčistších míst, kde jsem byla. Mladí lidé, moderní restaurace a kavárny, obchody s krásnými věcmi, farmářský trhy... zkrátka tam bych klidně odjela na nějakou dobu žít, jen umět ten jejich jazyk. V neděli probíhal filmový festival - FESTIVAL DU COURT MÉTRAGE. Zkoukli jsme pět krátkých, ale dobrých filmů a spokojeně odjížděli domů.
.............................
Tip na recept: Jakob mám upekl tradiční velšský čajový chléb zvaný BARA BRITH. A je to tááááák dobrý. Takže kdyby jste nevěděli, co upéct na neděli, máte tip na neděli.
...........................
Občas se stávalo, že na zámku nebylo co dělat (i když toho bylo opravdu spoustu), internet tam nebyl (teda pouze v zámku, kde byla šílená kosa), a tak jsem se rozhodla, že ve volném čase udělám chodník z jehličí k zámku. Protože ta cesta byla tak zablácená, že se po ní nedalo jít. Ostatní se divili, že dělám něco po práci, což jsem zase nechápala já, co jim přijde tak divný. Bude to sloužit k dobrý věci a už nebudeme jako prasata, když jenom vylezeme z domu.
...............
Jednou ráno jsem se probudila s úplně oteklou rukou a ještě jsme si z toho dělali srandu. Když to ale do odpoledne nesplasklo, spíš to ještě víc nateklo, jeli jsme do lékárny. Tam mi řekli, že to bude asi kousnutí od pavouka a dali mi nějaký prášky. Hned jsem si představovala, že to byl asi nějaký kouzelný pavouk a čekala jsem, že ze mě bude Spider Woman. K mému překvapení se nic takového nekonalo.
To be continued...