Divadlo jedné hrdinky: Malej mazec života / Bibi

V den, kdy se mi přihodila mrtvice, jsem se nemohla jsem zvednout košili ze země. Pokoušela jsem se o to snad desetkrát, ale vždy mi vypadla z ruky. Chtěla jsem to říct příteli, ale vycházely ze mě jen nesrozumitelné zvuky. Neměla jsem ponětí, co mi je. Sanitka přijela do půl hodiny, do nemocnice jsme jeli asi hodinu. To, že mám mrtvici, jsem se dozvěděla v sanitce.

K příčině mrtvice: šla jsem poutní cestu z Prahy do Českých Budějovic. Bylo velké horko, což - jak mi později doktoři vysvětlili - v kombinaci s fyzickou námahou mohlo způsobit zhoustnutí krve i přes to, že jsem pila mnoho vody. Kvůli tomu se mi vytvořila krevní sraženina, která proklouzla malou dírkou v srdci a dostala se až do mozku. Poté jsem podstoupila operaci srdce. 

Moje následky po mrtvici jsou naštěstí už nepatrné. Vím, že je to ale z velké části díky včasné pomoci: sanitku mi přivolali cca 15 minut od prvních příznaků. Ta přijela do půl hodiny (byla jsem mimo civilizaci) a do nemocnice jsme jeli tak hodinu. Možná, že kdybych se do nemocnice dostala ještě dřív, vyhla bych se i těm obrovským závratím, které jsem rok po mrtvici mívala. Vůbec jsem tehdy nemohla pracovat.

Mnoho lidí se po mrtvici hodně opírá o své okolí, ale pro mě to tak nebylo. Sílu jsem našla pouze uvnitř sebe, k pomoci jsem se taky dostala sama. Velkou silou a motivaci vše zvládnout, abych mohla opět fungovat, byla moje malá Johanka, kterou jsem přes své obtíže nemohla vést a podporovat, jak bylo třeba.

Žiju teď jinak, mám jiné hodnoty, jiné přátele, dokonce jinou rodinu. Myslím, že největší hodnota, kterou jsem tímto zážitkem získala, je hodnota sama sebe. Dřív jsem plnila představy druhých, kterým jsem musela "hrát" hodnou dceru, poslušnou ženu, vždy po ruce kamarádku, dokonalou pracovnici. Nevím, proč jsem si myslela, že se toto musím, možná syndrom hodné holky…ve skutečnosti mě to dusilo a deptalo. Zjistila jsem ale, že vážit si sama sebe je to nejvíc, co můžu mít. Mít se ráda, umět říct ne, vnímat své tělo a potřeby navzdory očekávání okolí.

Dlouho jsem o svojí mrtvici neuměla mluvit. Styděla jsem se za to. Často totiž jde o věci, které jsou pro ostatní těžko pochopitelné - například si nemůžu stoupnout na podlahu, která se hýbe. Lodě, opičí dráhy, lanové mosty. Abych se udržela v bezpečí, nesmím se rozčilovat a musím být vyspalá. Každé vybočení může rozhodit můj nervový systém, takže se hned motám. Někdy si lidi dokonce myslí, že jsem blázen, nebo divná…

Pokud se vám článek líbil, budu ráda za sdílení. Sledovat mě můžete na instagramu a facebooku, abyste věděli, co zrovna vyvádím.