Po mrtvici mi chyběly informace. Neznala jsem lidi se stejnou zkušeností, nevěděla jsem jak správně cvičit nebo jak řešit věci na úřadě. Dobré zdroje chyběly i rodině a blízkým. Nikdo jim neřekl jak se k handicapovanému člověku chovat. Postupně mi došlo, že si spousta zdravých lidí neví rady, když mají mluvit s někým handicapovaným. Po pravdě - ani my, lidé s handicapem, často nevíme, jak o něm mluvit nebo jak se světem kolem sebe komunikovat.

Několik let po mrtvici jsem se rozhodla začít psát. Ne odborně ani dokonale, ale upřímně a po svém. Z potřeby sdílet zkušenosti, propojovat lidi a ukazovat, že život s handicapem je pořád normální život. Tak vznikla Holka s handicapem – místo pro lidi po mrtvici a pro všechny, kteří si chtějí porozumět a být si blíž.