Restart / Kamil

Pomáhal jsem kámošovi v herně. Většinou se tam hrála karetní hra Magic a já se staral o hráče. Točil jsem pivo, dělal něco malýho k zakousnutí, prodával karty a tak. Domů jsem přijel okolo půlnoci a šel spát. Někdy nad ránem (byla ještě tma a bylo to v půlce srpna) jsem se probudil a byl už ochrnutý na pravou polovinu těla. Naštěstí jsem se dovolal bráchy, který spal ve vedlejším pokoji. Asi dva měsíce před tím jsem se totiž po rozchodu s expřítelkyní vrátil k našim domů. Pamatuju si ještě, že se mi chtělo zvracet a to, jak mě naložili do sanitky a odvezli do Bohunické nemocnice. Pak jsem byl dva týdny v umělém spánku s diagnózou hemoragická CMP. Prognóza lékařů byla taková, že zůstanu upoután na lůžku a bude štěstí když budu mluvit… Z nemocnice jako takové si nic nepamatuju, až po tom co mě převáželi na rehabilitační oddělení, od té doby už si pamatuju všechno (snad).

Vezmu to popořadě. 

První byly Bohunice, tam jsem strávil asi měsíc a učil se všechno od začátku… od posazení se k jídlu po první krůčky za asistence dvou sestřiček a chodítka. Rovnou z Bohunic jsem jel do Kladrub, kde jsem strávil 4 měsíce. Tam mě rozchodili, obnovili moje kognitivní funkce a pomalu jsem začal věřit v lepší zítřky. 

Další léčba už byla po prvním roce, ale rád bych ji zmínil. Opět jsem se vrátil na rehabky do Bohunic, kde jsem strávil tři týdny a bylo to skvělý. A konečně Hamzova léčebna v Luži. Tam jsem během šestitýdeního pobytu udělal asi největší pokrok. Zvlášť chci poděkovat paní Kamarádové za hipoterapii během které jsem se cítil jako zdravý člověk. ? O hipoterapii jsem před tím věděl akorát, že existuje, takže když s tím za mnou Petra (pí.Kamarádová, fyzioterapeutka a šéfka hipoterapie) přišla, v podstatě jsem nevěděl do čeho jdu. Příští rok bych tam chtěl jet znovu, tak snad to klapne. Hamzovu Léčebnu můžu s čistým svědomím doporučit i ostatním, když Vám nebude vadit vyšší věkový průměr pacientů. Ale musím říct, že během pobytu jsem nezaznamenal žádný problém.

A co bych ve svém postupu léčby udělal jinak? Asi bych se snažil hned od začátku, ale to už je teď stejně jedno, takže nad tím nepřemýšlím.

Trápí mě spasticita, takže chodím na botox a snažím se cvičit ať už sám nebo chodím k soukromému fyzioterapeutovi. Dál nosím brýle, protože trpím Parinaudovým syndromem. Ve zkratce mám mírně rozdvojené vidění. A poslední věc nosím peroneální dlahu.

Těsně po mrtvici jsem byl naštvanej - ať už na život, nebo sám na sebe, že jsem to nechal zajít až takhle daleko. Měl jsem problémy s tlakem, léky jsem bral jenom když jsem si vzpomněl, do toho jsem se rozešel s bývalou přítelkyní a docela dost pracoval, takže se to muselo nějak projevit. Po té příhodě jsem neměl chuť na sobě nějak pracovat a bral jsem to tak, že by bylo lepší kdybych tady nebyl. Nějaký momenty asi jmenovat nemůžu, ale když jsem viděl jak se to postupem času lepší (ať už v Kladrubech, Bohunicích, Luži nebo s mojí fyzioterapeutkou pí. Orlovou), tak jsem si řekl, že by byla škoda se na to vykašlat a vzdát to.  Takže se postupem času můj pohled na celou věc otočil. Teď to beru jako novou příležitost.

Je ze mě invalidní důchodce na plný úvazek. Starám se kamarádce o stránky cukrárny, učím se pracovat v Illustratoru a Photoshopu a jednou bych se tím chtěl živit.

Musím říct, že mě překvapil pozitivní přístup kamarádů. Je to fajn pocit když se s něma bavím a snaží se mě všemožně podporovat. Musím taky zmínit svoji rodinu, určitě to se mnou nebylo ze začátku lehký, ale to nejhorší už máme za sebou a teď už bude jenom líp. Jinak jsou lidi okolo mě v pohodě a rád se s nima bavím, když vyrazím na svou každodenní procházku v rámci rehabilitace a tréninku.

Snad bych zmínil jen to neustálé nabízení pomoci s čímkoliv… Vím, že to okolí myslí dobře, ale já si o pomoc řeknu když ji budu potřebovat. Třeba doma to chvilku trvalo než jsem to rodiče naučil.