Zpět
S Tomem jsme si v našem vztahu dali pauzu – ne proto, abychom se k sobě později vrátili jako partneři, ale abychom si k sobě časem mohli najít cestu jako přátelé. V to doufám, v to věřím! Protože Tom za to opravdu stojí. Moc bych si přála, aby zůstal v mém životě i dál.
A proč právě vy, čtenáři, byste o tom měli vědět? Když jsem před pěti lety zakládala tenhle blog, slíbila jsem si, že se vám otevřu naplno. S tím se pojí sdílení nejen radosti, ale i bolesti. Chci, abyste viděli nejen mé pokroky, ale i ztráty. Život s handicapem není černobílý. A já ho chci ukazovat takový, jaký je, se vším všudy.
Naše krize se neobjevila "z ničeho nic" bezprostředně před rozchodem. Jak tomu tak už ve vztazích bývá, začala mnohem dřív – tři měsíce před Vánoci. Jela jsem v životě i v práci "na plný obrátky". Spala jsem málo, přestávala jsem jíst, protože na to "nebyl čas". Nabrala jsem si mnoho práce a projektů, které jsem nakonec sice všechny zvládla, ale můj osobní život se na jejich úkor začal drolit. Začala jsem se chovat nehezky k Tomovi. A kdo má afázii, možná pochopí – nešlo o to, že bych nechtěla mluvit - zkrátka jsem nemohla, nebylo odkud brát. Nediskutovala jsem, jen jsem oznamovala rozhodnutí. Nebyla jsem přitom naštvaná, jen přetížená. Neustále mi v hlavě běžel seznam všech těch věcí, které jsem ještě ten den musela zvládnout. Tom se po čase začal cítit méněcenný. Nepotřebný. A já tehdy neměla prostor dát mu dost lásky a pozornosti. Neměla jsem kapacitu vztah řešit, protože jsem sotva zvládala sama sebe.
Pamatujete, jak jsem napsala článek "Odpočiň, nebo vyhoříš"? Bylo to právě v době, kdy jsme si s Tomem řekli, že spolu zvládneme ještě svátky – a pak se rozejdeme. Po Vánocích to chvíli vypadalo, že se vracíme zpátky do zajetých kolejí, a tak jsme spolu ještě půl roku zůstali. Některé dny byly nádherné, skoro jako dřív. Našli jsme zase kousky toho zamilovaného vztahu, který jsme měli na začátku. Jiné dny jsem ale sklouzávala zpátky do stresu a přehlcení. Ale nebylo to jen o mně, i Tom se od Vánoc změnil. Na některé věci reagoval jinak, citlivěji, někdy podrážděně – a najednou mezi námi byla puklina, kterou už nešlo jen tak zašít. Až poslední dobou jsem pochopila, že Tom se trápil víc, než jsem viděla. A já? Já se pořád ještě učila být sama sebou.
Bylo 2. června, třináct dní před rozchodem. Večer jsme si s Tomem sedli a on poprvé nahlas vyslovil otázku, která mezi námi visela už dlouho: Chceme spolu být dál? Zrovna jsem se chystala odjet do Portugalska, on na festival. Řekli jsme si, že to je ideální čas na rozmyšlenou, ale… Noc a půlku dalšího dne jsem probrečela. Navíc to byl fakt nabitý pracovní den. Vybírala jsem novou parťačku – copywriterku – z 16 úžasných holek. Blížilo se finále a já měla rozhodnout, která z nich to bude. Do toho mě čekal důležitý call ohledně velké spolupráce v Ze Stodole, běžná agenda… a ještě jsem se balila. Některé dny jsou prostě těžké a tohle byl jeden z nich.
Portugalsko mi umožnilo odstup. Každé ráno jsem měla čas přemýšlet. Byla jsem sama. Bez Toma, bez tlaku. Najednou jsem dokázala vidět, co jsem v běžném shonu přehlížela. Jsem moc ráda, že jsem odletěla. Kdybych zůstala, motala bych se pořád v tom samém kruhu. V Portugalsku jsem však měla prostor začít skládat sama sebe znovu. Pomohla mi meditace, klid i to, že jsem poprvé po dlouhé době byla jen sama se sebou. V prvních dnech jsem byla rozhodnutá – rozejdeme se. V druhém týdnu jsem se začala vracet k myšlence, že bychom to ještě mohli zvládnout. A na konci pobytu? Na Toma jsem se upřímně těšila. Chtěla jsem mu toho tolik říct. Chtěla jsem, aby věděl, že mi fakt stojí za to, abychom zůstali spolu.
V Portugalsku jsem si taky naplno uvědomila, jak moc mě vyčerpává psaní. Mám afázii – poruchu řeči, která ovlivňuje nejen mou schopnost mluvit, ale i psát. A i když se s ní snažím bojovat každý den, zůstává se mnou. Už víc než rok jsem zkoušela zvládat všechny texty sama, bez copywriterky. S pomocí AI, s obrovským úsilím, každý odstavec mi trval neúměrně dlouho. A když člověk řeší blog, několik sociálních sítí, hromadu e-mailů a jiné komunikace každý den, snadno se stane, že přestane zvládat i sám sebe. Jenže jak jsem později zjistila, moje přepracování nebylo jediný kámen, který jsme s Tomem nesli. Když přijel, strávili jsme spolu krásnou noc a já měla pocit, že mám zase někoho vedle sebe. Ale druhý den jsme se rozešli.
Tom byl – a pořád je – jeden z nejchytřejších a nejvnímavějších lidí, jaké znám. Umí naslouchat. Umí podržet. Tolik zážitků a krásných momentů si z našeho vztahu odnáším! Nikdy jsem nelitovala, že jsme spolu prožili ty krásné roky. Když se ohlédnu, vidím dva lidi, kteří spolu rostli, posouvali se, dospívali. Díky, Tome, že si byl – i zůstáváš – důležitou kapitolou mého života. Jsem vděčná, že jsi.❤️
A na závěr - mohlo by působit zvláštně, že píšu tak veřejně o tomhle všem. Jsem zvyklá předávat naději a sílu, ale teď je mojí pravdou i bolest - a já k vám chci být tak pravdivá, jak jen to umím. Láska umí být krásná, kouzelná i tíživá a smutná. U lásky s handicapem tomu není jinak, ikdyž má možná místy jiné nároky na prostor, podporu, nebo trpělivost.
S Tomem spolu sice nezůstáváme v páru šťastně až na věky, jako jsem možná dřív doufala, ale to neubírá na tom krásném a hodnotném, co jsme spolu prožili. Náš příběh není jen o konci nebo selhání - je především o růstu, o upřímnosti a odvaze, o respektu a lásce, která mezi lidmi zůstává, ikdyž se její okolnosti mění. Teď mě to bolí, ale díky tomu vím, že to bylo skutečné a důležité. A až ta bolest přejde, nechá za sebou čistý vzduch pro další hodnotné a krásné věci. Pokud Tě něco bolí, pamatuj, prosím, na to, že v tom nikdy nejsi sama ani sám.